4. února 2012

1. kapitola - Dům panenek

Lucy křičela a ukazovala na tu panenku, zatímco jsem se jí snažila uklidnit. Moje sestra byla úplně patetická. Odmítala uvěřit, že je to normální panenka, kterou zde zřejmě někdo nechal, podle vrstvy prachu už před delší dobou. Pořád říkala něco v tom smyslu, že vidí kouř a zrcadla a že ji musím pomoct. Říkala: "Sofie, musíš mi pomoct utéct. Ona mě dostane. Chtějí mě! Chtějí nás obě!"

A tak jsem jí jednu vlepila. Neměla jsem to dělat, já vím, ale prostě mi tak trochu ruply nervy. Jak jsem jí ksakru měla vysvětlit, že je to jen obyčejná panenka, když přes ten její jekot nebylo slyšet ani slova. Lucy se zarazila, jako kdyby ji někdo vylil na hlavu kýbl studené vody.

"Ty jsi taky s nimi. Spolčila si se s nimi." Zašeptala a než jsem stačila říct jediné promiň, vyběhla do schodů a ztratila se ve svém pokoji. Ruka, kterou jsem doteď držela ve vzduchu jsem nechala klesnout podél těla. Cítila jsem se hrozně. Neměla jsem to dělat, ale prostě… to tak nějak samo.

"Sofie co se tady stalo?"

Ovšem, jako vždy, přichází mamka s křížkem po funuse. Zavrtím hlavou.

"Nic, mami, vůbec nic." A s těmi slovy zamířím ke schodišti. Musím se jít omluvit Lucy.

Jak jsem tak stoupala po schodišti, zmocnil se mě zvláštní pocit. Otočila jsem se a zadívala se zpátky na křeslo. Panenka tam seděla, ve stejné poloze jako předtím, a zatímco mamka odcházela z pokoje, dívala se na mě zvláštníma černýma očima. Najednou jsem si všimla, že ačkoliv je celá panenka od prachu, oči září, jako by byly právě nové. Zamračila jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, že se tady chovám jako malá holka. Byla to blbost. Je to prostě jen panenka. Nic víc.

Otočila jsem se zpět a vykročila, když jsem zaslechla tichý, škodolibý smích. Rychle jsem otočila hlavou a zděšením vykřikla. Panenka stála přímo přede mnou, na zábradlí od schodiště a děsivě se usmívala. Zakřičela jsem A najednou, najednou byla panenka pryč. Seděla zpět ve křesle a tak zvláštně se usmívala. Cítila jsem, jak mi po čel stéká pot. Muselo se mi to všechno jenom zdát. Od rána jsem nejedla, uklidňovala jsem sama sebe.

Couvala jsem pozpátku nahoru do schodů a oči nespustila z panenky, ale ta se ani nehnula. Seděla tam dál, jako by se nic nedělo. Jako by to byla jenom panenka. Ale já věděla, že není. Ačkoliv jsem si nalhával opak.

Ani jsem neklepala a rovnou jsem vpadla Lucy do pokoje. Nebyl vůbec tak hrozný jako ten můj a rozhodně to tu tak nepáchlo, v tuhle chvíli mě ale zajímalo něco úplně jiného. Lucy na mě tupě zírala a sunula se do rohu postele, dál a dál ode mne. V puse mi vyschlo a já najednou nevěděla, co říct.

"P…p…promiň, Lucy, já…já taky jsem to viděla." Vydolovala jsem ze sebe a samou únavou si sedla na postel. Lucy se na mě pořád dívala jako a zrádce ale alespoň už se tak moc nesnažila splynout se zdí za ní. Cítila jsem, jak mě pomalu opouští odvaha a nakonec i přesvědčení, že se mi to všechno nezdálo a tak jsem co nejrychleji dodala.

"Teda, nevím, co jsi viděla ty, ale něco jsem viděla. A…a bylo to strašné. Já…"

Neměla jsem šanci to dokončit, protože Lucy to dořekla za mě.

"Nechceš bydlet v tomhle domě, viď." Její hlas byl zvláštní, jako by se nacházela někde jinde, někde, kam za ní nemůžu ani já, ani nikdo jiný.

"Bojíš se ho. Chceš pryč. To já taky. Říkala jsem ti, že nás chce obě dostat, Ona nás chce obě. Proč si mi nevěřil, Sofie? Proč? Teď už je možná pozdě."

Podívala se na mě velkýma zelenýma očima a já bych přísahala, že jsem v nich na malou minutku zahlédla záchvěv šílenství. Ale je to přeci moje malá sestřička. Moje malá sestřička. I když ji zrovna teď nepoznávám. Ale je to ona. Ve chvíli, kdy se rozplakala a vrhla se mi do náruče jsem si byla jistá. Přesto ale, ve mně stále hlodal červíček pochybností. Protože já ten pohled viděla. Byl to pohled plný zoufalství a šílenství. Netušila jsem, co budu dělat, ale chtěla jsem pryč. A chtěla jsem svou malou sestřičku zpět.

Jako by ten jeden okamžik, kdy jsem ji zradila, rozhodl o její budoucnosti. Jako by jí to jediné malé zakolísání připravilo o trochu rozumu. Když jsem ji kolébala, šeptala pořád: "Ona nás dostane Sofie, Ona nás dostane.".

Nebyla jsem si jistá vůbec ničím, ani sama sebou. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem tu panenku vůbec viděla. Nechala jsem Lucy i přes její protesty v posteli a vyšla jsem na chodbu. Schody jsem scházela tak pomalu, jako snad ještě nikdy v životě ne. Podívala jsem se na křeslo. Ale panenka už tam nebyla.

Žádné komentáře:

Okomentovat