4. února 2012

1. kapitola - Válka s Hvozdem

"Oorente, no tak vstávej" slyšel čtrnáctiletý chlapec hlas své sestry, Saamy, která s ním cloumala. Posadil se a poslepu nahmatal boty. "Vždyť už jdu, Saam, tak se nezlob." Na dnešek měli se sestrou naplánovanou menší akci. Tedy, spíš Saam jí měla naplánovanou, Oorent s ní ses svou sestrou šel jen proto, že chtěl být jako ona. Odvážný, chytrý, nebojácný… on neměl s těchto vlastností ani jednu, zato jeho sestra jimi oplývala až moc. Byla inteligentní, i když se nesnažila ve škole, holdovala bojovým uměním, a navíc byla pořád plná energie. Oorent neuměl s mečem ani mávnout, škola mu moc nešla a jediné v čem vynikal, bylo vymýšlení příběhů. Jejich otec vždycky říkal, že Saama podělila všechny vlastnosti v hojnosti, až na jednu, fantazii.
Té měl na rozdávání Oorent. Dokázal hodiny, vysedávat u stromu, někde daleko od vesnice, daleko od všech problémů. Mohl si celé dny číst v knihách a nikdy ho to neomrzelo. Saam By nikdy nečetla knihu jen tak pro zábavu. Vlastně knihy nečte skoro vůbec. Proto se Oorent podivil, když ji jednoho dne našel na slamníku, jak drží v ruce knihu a se zájmem do ní nahlíží. Kniha byla stará, zaprášená, ještě obalená v kůži. Oorent ještě nikdy takovou neviděl. Uchváceně na ní hleděl. "Co chceš?" vyjela na něj Saam. Pak se ale zadívala na směr Oorentova pohledu a pokývala hlavou. Našla jsem ji tady na půdě. Podívej, je psaná nějakým divným jazykem. Oorent si přisedl ke své sestře a zahleděl se do knihy. Okamžitě ten jazyk poznal. Vídal ho ve svých dobrodružných knihách, nikdy by ho však nenapadlo, že by jím mohla být napsaná celá kniha. "To…to je Hiirština." Zakoktal a pak se na sestru zadíval "Kde si tu knihu našla?"
A tak to vlastně všechno začalo.
Saam a Oorent prohlédli celou knihu, ale nic nenašli. Jen na konci byla jejich jazykem napsaná věta: Všechna tajemství jsou ukryta v Hvozdu. A v té době se vlastně začal rodit Saamin plán. Saam vždycky milovala tajemství. Ale ještě víc milovala riskování a dobrodružství. A Oorent nemohl svou nerozvážnou sestru nechat něco dělat, aniž by na ni nedával pozor. A tak se první noc v měsíci Käaru vydali Oorent a Saama na cestu za tajemstvím.
"Saam, počkej, Vždyť jsou zavřené brány. Nedostaneme se ven." Oorent se stále snažil odradit svou sestru od toho riskantního plánu. Saam se zastavila. "Oore,"nazvala Oorenta jeho přezdívkou, kterou ho nazývala, když ještě byli malé děti a hráli si spolu na vojáky, "já vím, co dělám. Slyšela jsem strážného, jak říká, kde je tajná skrýš s klíči. Tak se pořád neboj." Oorent se bál. Nikdy nebyl nebojácný. Ale přesto se vydal za Saam, která už nadzvedávala velký plochý balvan. "Tak mi přeci pomoz." Oorent rychle přidržel kámen a Saam pod něj hmátla. V ruce držela klíč, velký, měděný. Byl starý, stejně jako brána od vesnice, kterou odemykal.
V pantech to zavrzalo a brána se otevřela. "Tak už pojď," pobízela Saam svého bratra, který stále ještě váhal před bránou. Oorent se zhluboka nadechl a vykročil. Nevěděl proč, ale měl pocit, že dělá osudnou chybu. Chybu, za kterou krutě zaplatí.
Hvozd byl temný a chladný. Ani jeden se neodvážili promluvit, jen potichu zkoumali okolí, což byl dost těžký úkol vzhledem k tomu, že kolem nich vládla černočerná tma. Bylo vidět sotva na metr kolem sebe a
Oorent se Saamou tápali kolem sebe jako slepci. Pak se najednou zahřmělo a oblohu pročísl blesk. Na malinkou chvilinku ozářil celý Hvozd a pak se ztratil stejně rychle, jako se objevil. Oorentovi to ale stačilo, aby se rozhlédl alespoň na malou chviličku kolem sebe. Hvozd byl ponuré místo. Oorent cítil, jak na něj z každého stromu čiší zloba a nenávist. Polkl. Rozhlédl se kolem sebe a ve tmě, která už zase všude panovala, se snažil najít svou sestru. "Saam" zašeptal jakoby se bál vlastního hlasu, Jakoby se bál, co může způsobit. Napravo od Oorenta se ozvalo zašustění listí… "do něčeho jsem se chytila."
Saamin hlas zněl vyděšeně. Oorent hmátl vedle sebe "Auuuuu." Ozvalo se "Oore, to byl můj obličej" Už jsme v pohodě, bylo to jenom ostružiní. Oorent nahmatal ruku své sestry. "Možná bychom měli jít domů a vrátit se sem za dn…" navrhl. Saam, která už zas nebila své hrdosti ho přerušila "Nikdo se vracet nebude...prozkoumáme to tu, dokud je tma a nikdo nás neuvidí. "
Oorentovi nezbylo nic, než jít dál. Nemohl tu nechat Saam samotnou. Nemohl a nechtěl.

1 komentář:

  1. Děj příběhu mě zaujal, myslím, že to máš celkem čtivě napsané :)
    Jen mám dojem, že některé přímé řeči, které máš jinak označené kurzívou a uvozovkami, jsou napsány obyčejně a splývají s ostatním textem, takže jsem se v tom občas trochu ztrácela. Jinak přímá řeč se píše normálně do nového odstavce, takhle to budeš mít aspoň přehlednější :)

    OdpovědětVymazat