4. února 2012

10. kapitola - Válak s Hvozdem

Válka s Hvozdem
(vypráví Oorent)

Vždycky jsem toužil potkat své rodiče. I když si moje "druzí rodiče" mysleli, že jsem jim uvěřil tu historku, že jsem taky jejich, věděl jsem, že je to lež. Tak za prvé si se Saam nejsme vůbec podobní. A za druhé, když se provádí rituál Beerasi, kdy se celá rodina sejde, a magickou energie, kterou v sobě má, vpustí do tajemné lahve, která se pak zamkne do tajné železné truhličky a zakopá na zahradě, vždy ze mě vycházela jiná magická energie, než z ostatních. Zatímco ta jejich byla teplá a voněla po domovu, moje byla dobrodružná a nespoutaná. Jako Hvozd. A i když jsem si jednou četl, zjistil jsem, že rodina má vždy magickou energii stejnou a neexistují výjimky. Neřekli mi o tom, abych nezjistil, že ve skutečnosti nejsem jejich syn a já neměl to srdce říkat jim, že to vím. Celá ty léta, kdy jsem žil pod jejich střechou, se ke mně chovali jako k vlastnímu. Nemohl jsem jim říci, že neuspěli, že jsem zjistil jejich tajemství.

A teď tu stojím před Vládci Hvozdu a od jednoho z nich slyším: "Vítej, můj synu!" Jako by my vrazili nůž do srdce. Já nemůžu být syn někoho tak krutého. Někoho, kdo mě nechal svázaného kobce pod zemí, někoho, komu jsem se měl vyhnout velkým obloukem, když jsem se vydal pro zázračný lék pro Saam. Saam. Jak už je to dlouho, co jsem ji naposledy spatřil. Je to moje sestra, i když ne z příbuzenského hlediska.

Vládce, který stál přede mnou a který se tak bezostyšně nazýval mým otcem, i když já mu tak nebudu říkat do zdoby, než svět nepohltí plameny zkázy, ke mně přistoupil a já cítil jeho studený dech na svých tvářích.

"Jsi můj syn Oorente, ať se ti to líbí, nebo ne. A otcové se musí poslouchat, na to nezapomínej. Teď všechny tyhle lidi pošlu pryč. Ale ještě předtím ti někoho ukážu."

Nebyl jsem schopen říct vůbec nic a nezmohl jsem se ani na slůvko odporu, když mě vládce chytil za rameno a táhle ke zbývajícím vládcům, kteří seděli na svých velkých trůnech.

Zastavili jsme se asi metr před nimi a já čekal, co se bude dít. A pak najednou zpoza trůnu vystoupil Okoslat. Byl oblečen do nějakého hedvábného roucha, ale jinak to byl on, stejné rysy, stejný pohled.

"Oorente" řekl a i jeho hlas zněl stejně "mýlil jsem se. Vládci nejsou ti zlí, ale ti správní. Jen, když se přidáš k nim, můžeš přežít." Něco mi na tom, co řekl, nesedělo.
"A co ti stíny a co jak nás uvěznil?" vykřikl jsem.
"To všechno bylo jen nahrané. Nikdy by Vám neublížili, jejich cílem bylo dovést tě sem živého." To se ozval Vládce.

Nevěřil jsem jim. Nechtěl jsem jim uvěřit. Chtěl jsem jen zachránit Saam život a vrátit se zpět do vesnice. Zpět domů. Jako by mi vládce četl myšlenky.

"Pokud tu zůstaneš Oorente, Saam se uzdraví. Na nic nebude pamatovat. Nebude cítit žádnou bolest. Stačí jen, když tu zůstaneš."

Zamyslel jsem se. Bylo mi jasné, že Saam jinak nezachráním. A já věděl, že díky mě se dostala do téhle šlamastyky.

"Dobře řekl jsem. Ale mám jednu podmínku. Chci Saam ještě jednou vidět. Chci vidět, že je v pořádku."

Vládce přikýval a mávl rukou. Jako kouzlem se přede mnou objevilo zrcadlo. Neviděl jsem v něm však svůj odraz nýbrž Saam. Vstávala z postele a protahovala se. Pak pohlédla z okna, jak to vždy dělávala. Než jsem si stačil ten obraz pořádně prohlídnout, vládce znovu mávl rukou a kouzelné zrcadlo zmizelo.

"Vidíš, je v pořádku. Teď můžeme jít do mých komnat. A dlouho si povídat." Řekl mi vládce a než jsem se stačil nadát, odvedl mě do velkých bílých dveří, které byly za trůnama. A já byl už navěky uvězněn Vládci Hvozdu. Navěky uvězněn svých vlastním otcem.

Žádné komentáře:

Okomentovat