4. února 2012

2. kapitola - Dům panenek

"Zemřeš…. Jsi jen naše…. Máme tě v pasti…. Další ptáček na pekáček…. Opustila tě….A teď jsi jen naše…."

Milý deníčku,

Slyším je. Slyším je každou sekundu. Pořád dokola a dokola. Přísahám, že si nevymýšlím. Nejsem blázen, oni tu vážně jsou. Slyšela jsem je už ve chvíli, kdy jsme přijížděli k tomuhle strašnému domu. Myslela jsem, že se mi rozbila sluchátka od diskmena, ale jak ten šum zesiloval, začala jsem rozeznávat jednotlivá slova. Měla jsem tak divný pocit. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Začal se mi svírat žaludek. Sundala jsem si sluchátka, ale ty zvuky nepřestaly. Tak jsem si je zase zpátky nasadila, doufala jsem, že to pomůže. V tu chvíli jsem si byla jistá, že blázním. Nemohla to přeci být pravda. Ani mě nenapadlo něco říct mamce nebo Sofii. V té chvíli jsem si byla jistá, že mám jenom sluchové halucinace.

Zastavili jsme před domem a já vystoupila, svoji panenku jsem zapomněla v autě. Vešla jsem dovnitř do domu, Sophie šla za mnou. Hlasy se ztišily, takže už jsem je skoro neslyšela. Namlouvala jsem si, že to byl jen přelud. Ale věděla jsem, že nebyl. Ten šepot se ozýval přímo z nitra toho zpropadeného domu. Věděla jsem to. Měla jsem utéct, dokud byl ještě čas. Vešly jsme se Sofií do obývacího pokoje. Mimoděk jsem se rozhlédla a můj zrak spočinul na starém křesle. Strašlivě jsem se vyděsila. A šepot se znova proměnil ve slova.

Na křesle seděla panenka. Jednou rukou mi mávala a v té druhé držela malý obrázek. Na tu dálku to jsem skoro nedokázala rozpoznat, co na něm je namalováno, ale panenka se najednou zvedla a doletěla ke mně. Vážně, letěla vzduchem, přísahám, že jo. A strčila mi ten obrázek přímo před obličej. A strašně se tomu smála. Teda, nemohla jsem vědět, jestli se směje, protože ta panenka neměla obličej, ale ten hlas v mé hlavě se smál.

Začala jsem křičet.

Na tom obrázku jsem byla já a Sofie. Stály jsme přesně tak, jak stojíme teď. A Sofie mi dávala pohlavek. V mé hlavě se ozývalo pořád dokola: "Zradí tě a obě budete naše. Zradí tě a Ona vás bude mít v pasti." Rozpřáhla jsem se a chtěla jsem ten obrázek rozbít. Jenže ve chvíli, kdy moje ruka dopadla na ten obrázek, mě udeřila nějaká jiná ruka do obličeje. Hlas se zase začal šíleně smát. Na zem se rozsypaly střepy. Ten obraz byl ve skutečnosti zrcadlo.

Zmlkla jsem a utekla do pokoje. Pořád jsem je slyšela. Seděla jsem v rohu postele, co nejvíce namáčknutá na zeď. Pořád tak sedím a píšu. Sofie za mnou pak přišla. Je mi jasné, že taky něco musela vidět. Nebo možná už taky slyší hlasy, nevím. Chtěla se mi omluvit, i když jí to moc nešlo. Vždycky byla taková, tak moc hrdá, nikdy nedokázala nikoho kolem sebe pochopit. Řekla jsem jí, co jsem jí říct chtěla a ona odešla. Pak za mnou přišla mamka, prý co se stalo. Jí jsem vážně neměla náladu to vyprávět. A tak, zase odešla, oddávat se své největší vášní, telenovelám, vínu a cigaretám. Díky mami, za to, že jsi mi nikdy nedokázala pomoct.

Od té doby jsem pořád jen seděla v tom rohu. Slyším je a vím, že se blíží. Už jsou skoro tady. Šepot je teď tišší, jakoby mě snad chtěly uspat. Bojím se, co bude dál. Vím, že se blíží. Cítím to. Už jsou skoro tady. Už……


Ve chvíli, kdy dveře se otevřely jen,

Lucinka začala snít strašný sen.

Vzduchem sem a tam létala,

Ona si ji k sobě přivolala.

A to byl konec jejich dní,

Teď čeká jí ten poslední,

nejstrašnější ze všech.

Žádné komentáře:

Okomentovat