4. února 2012

2. kapitola - Válka s Hvozdem

Oorent si brzy uvědomil, jakou strašnou chybu udělal. I když ho Saam neustále přesvědčovala, že ví kudy kam, Oorent věděl, že je ve skutečnosti stejně ztracená, jako on. Byli v strašidelném, tajemném Hvozdu, ztraceni ve tmě, mimo všechen čas a prostor. Tady nezáleželo na ničem, jen na nich.
          
Oorent pocítil, jak mu kolem pravého ucha proletěl nějaký malý dotěrný hmyz. Nepatrně se ošil. Kolem něj byla černočerná tma a Oorent si mohl jen představovat, co se kolem něj ve tmě pohybuje. Asi metr před ním se pohyboval šedý stín. Saam. Oorent nezažil chvíli, kdy by si nevěděla rady. Tohle bylo poprvé. Jeho sestra tápala v bezedné tmě neschopna najít si cestu ven. Nebylo úniku. Hvozd kolem nich sevřel své paže a nehodlal se je ze svého objetí vypustit.
            Oorenta štípali oči od prachu, který prolétával vzduchem. Cítil na svém obličeji vrstvu pylu, který na něm utkvěl za velmi krátkou dobu. Oorent si ho setřel prstem z tváře. Čichl si k němu. Nebyla to žádná vůně, kterou by mohl přiradit k nějaké rostlině, přesto mu byla povědomá. Zamrkla, když mu pyl vletěl do očí. Najednou Oorenta z jeho rozjímaní vytrhl podezřelý zvuk. Někde před ním se ozvalo přidušené "hmm".
            Oorent chvíli přemýšlel co je to za zvuk a pak mu to došlo. Tan samý zvuk vydával i on sedmého září, když ho Saam z legrace v noci uvázala ke stromu a do pusy mu z legrace dala roubík.
"Saam" zvolala Oorent vystrašeně.
"Saam" zakřičel Oorent znova. Odpovědí mu byla jen ozvěna.

A tak se rozeběhl se za stále tišším "hmm" Nedbal na kořený, které mu křížili cestu, ani na ostružiní, či co to bylo, které se mu proplétalo mezi nohy. Brzy byl terén tak neprůchodný, že se Oorent musel zastavit. "Saam" zavolal ještě jednou, i když věděl, že se neozve víc než jen přidušené "hmm". Mýlil se. Asi metr před ním se ozval přidušený hlas. "Oore, tady jsme." Saam kašlala, dávila, sípala, ale zdála se být v pořádku. Oorent tápal ve tmě a snažil se dostat blíž ke své sestře.
Najednou oblohu osvítil další blesk. To Oorentovi stačilo k tomu, aby uviděl svou sestru. Ležel na zemi, její nohy byli obalené trním a okolo krku měla obtočené ostružiní. Zdála se být v pořádku, až na jednu věc. Z nohy jí trčel asi čtyřiceti centimetrový trn. A ještě jedna věc nebyla v pořádku. Nad Saam byl na větvi zavěšený obrovský had. "Saam uteč" zařval Oorent a snažil se přes klestí dostat ke své sestře. Ta se nehýbala, jen sebou nepatrně házela. "Nejde to" Její hlas byl plný utrpení. Konečně se Oorent dostal až ke své setře a poklekl.
            "Ta rána není tak hluboká, hlavně nevyndávat ten trn. " mumlal si pro sebe a snažil se Saaminy nohy dostat ze sevření ostružiní. Vyndal nůž, opatrně přeřezal ostružiní, které jeho sestře svíralo krk a nedovolovalo se jí ani na chvíli pohnout. Právě včas. Ve chvíli, kdy Oorent vzal svou sestru do náručí, se obrovský had spustil a dopadl na místo, kde Saam ještě před chvilkou ležela.
            Oorent utíkal a mezitím se snažil svou sestru uklidnit. "Bude to v pořádku, uvidíš, hlavně se musíme dostat domů. "Saam…Saam…Saam." Oorent se zastavil. Jeho sestra měla zavřené oči a přerývavě dýchala.
Musela rychle k bylinkářce. Najednou Oorent uviděl záblesk světla. Nebyl to blesk, ale oheň z pochodní, které používali lidé z jejich vesnice. Jak dlouho jsme byli pryč. Pomyslel si Oorent a tryskem vyběhl vstříc záchrannému světlu. "Pomoc volal a běžel jako o život. Co se stalo poté, co vyběhl z Hvozdu si Oorent pamatuje jen rozmazaně, zastřeně. Pamatoval si, jak mu někdo vytrhl Saam z rukou. Pamatoval si, jak ho dovedli domů. Pamatoval si facky, které dolétli na jeho tvář. Pamatoval si slzy, jeho i jeho matky, které se mísili na jeho tváři, když si ho matka tiskla k sobě. Pamatoval si, i jak koukal do prázdného rohu a jeho otupělé smysly nebyli schopné donutit jeho tělo, aby vstalo.
            Nevěděl, jak dlouho seděl, ale každá minuta pro něj byla jako hodina. Chtěl vědět, co je se Saam, s jeho sestrou. Chtěl slyšet, že je v pořádku. Představoval si, jak jde chodbou a ona mu skočí na záda. Ale neměl dost odvahy, aby za ní zašel. Neunesl by, kdyby ji viděl bezvládně ležet na posteli.
            A tak seděl ve svém pokoji, čekal a čekal a čím déle čekal, tím jistěji věděl, že musí vstát. Počítal minuty, počítal setiny.
Nejedl a nepil. Uběhli dva dny od té strašné nehody a Oorent poprvé promluvil.
            Řekl jen jedno slovo "Saam". Poté zase upadl do hlubokého spánku. Zbudil se až další den v pravé poledne. Slunce stálo vysoko na obloze a Oorent vyběhl ze svého domu, jen v pyžamu a utíkal přes celou vesnici. Nedbal na podivné pohledy kolemjdoucích stařen ani občasné uchechtnutí malých dětí, které pobíhali po ulicích. Zastavil se až před domem místní bylinkářky Sereny, která už vesnici obývala tak dlouho, že si vlastně nikdo nepamatuje, odkud přišla. Někteří ji měli za čarodějnici, jiní za lhářku, pravdou ale zůstává, že si uměla poradit se vším.
          
Oorent se zhluboka mna dechl a potom zaklepal na dveře. Saam bude určitě v pořádku, říkal si pořád v duchu, aby se uklidnil. Když ale uviděl obličej staré bylinkářky, uvědomil si, že něco není v pořádku.
            "Pokud chceš svou sestru zachránit, musíš udělat přesně to, co ti řeknu. A rychle" řekla vážně bylinkářka a pokynula Oorentovi. Ten vstoupil do potemnělé místnosti a uvědomil si, že tohle je počátek všeho. Už nikdy nebude všechno jako dřív.

1 komentář:

  1. Kapitola byla velmi napínavá a dobře se mi četla :) Překvapuje mě, že je nenapadlo vzít si sebou nějaké světlo, když se vydali prozkoumávat okolí v noci :D, ale to se někdy stává...
    Kdyby na mě tohle vychrlila bylinkářka, jen co vejdu do dveří, nejspíš bych nejvíce doufala, že po tom, co udělám, co budu moct, bude zase všechno jako dřív. Ale to je otázka osobnosti :D
    Jinak moc pěkné, jdu na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat