4. února 2012

3. kapitola - Dům panenek

Dokud jsem neusnula, musela jsem si v hlavě pořád přehrávat předchozích pár hodin. A pomalu se mi vše začalo vyjasňovat. Současně s tím jsem však začínala mít pochybnosti sama nad sebou. Nezdálo se mi to všechno? Nebýt Lucy, jejich očí, které mě probodávaly tím vyčítavým pohledem, tak bych snad uvěřila, že ano. Ale nemohla jsem na ten pohled zapomenout.

Spala jsem neklidně, několikrát jsem se vzbudila s pocitem, že mě někdo sleduje. Cítila jsem něčí přítomnost, nebo jsem si jí možná představovala. Těžko říct. Určit, co je skutečnost a co ne, bylo ráno těžší, než se může zdát. Seděla jsem na posteli a čekala. Na co? Nevím a myslím, že to ani nebylo podstatné. Možná na kroky, které by se ozývaly zdola a tenhle dům by pak nepůsobil tak strašně pustě. Ale nic se neozvalo.

Měla jsem hlad. Večer jsem nic nesnědla, takže naposledy jsem měla oběd ve dvě hodiny Včera. Věděla jsem, že v lednici toho moc nebude, ale s trochou štěstí bych mohla najít nějaké pečivo.

Nebyla jsem ráda, že jsme se přestěhovali. Mamka tak řešila všechny svoje problémy. Nemáme na nájem - budeme se stěhovat. Nemám práci - budeme se stěhovat. Od té doby, co zemřel táta, si žije svůj vlastní život. Občas se utápí v alkoholu, občas Někdy jí po nocích slyším, jak mě a Lucy proklíná. Myslí, že za tátovu smrt můžeme my. Nenávidí nás, protože jsme přežily a on ne, ale zároveň vím, že je na nás závislá. Potřebuje rodinu.

Jak jsem čekala, lednice byla prázdná, ale na stole byl v pytlíku zabalený chleba a pár baget. Hladově jsem se na ně vrhla. Když jsem dosnídala, bylo půl osmé. Mamka vždycky vstává tak v půl deváté, ale Lucy bývala v tuhle dobu už většinou vzhůru. Vždycky to byla ona, kdo vstával z nás všech nejdříve. Možná ji včerejšek tak zmohl, že ještě spí. Ale přišlo mi to divné. Pokud jsem já nemohla usnout, tak bych vsadila boty na to, že ona v noci nezamhouřila oči. Pořád jsem ji před sebou viděla, vyděšenou a bezbrannou.

S myšlenkami na Lucy a včerejší den jsem vstala a vydala se zpět do horního patra. Když jsem procházela obývacím pokojem, bezděky jsem pohlédla na křeslo. Pak na pohovku. Pak na stolek. Vlastně jsem zrentgenovala celý pokoj. Nikde nic. Žádná panenka tu nebyla.

Začínala jsem si být jistá, že včera to byl jen sen a ne skutečnost. Prostě jsme toho všechny měly až nad hlavu. A tak se nám to trochu popletlo. Nebyla jsem si jistá vůbec ničím. Ani sama sebou. Ale dům vypadal normálně. Žádné panenky poletující vzduchem. Jen poklidný starý dům. Spící starý dům. Jenže, co když už se probudil?

Došla jsem ke dveřím od Luciina pokoje. Byly zavřené, což vlastně nebylo nic neobvyklého. Ale přesto jsem se nad tím faktem pozastavila. Pamatuju si, že mě napadlo: "Zavřené? Proč zavřené?" Měla jsem sto chutí vpadnout dovnitř, ale znala jsem ten pocit, když někdo takhle vtrhnul do mého pokoje, bez zaklepání, bez pozvání. Tak jsem tedy zaklepala. Nikdo se neozýval. Zaklepala jsem podruhé. Zase nic. Potřetí už jsem na ty dveře spíše bušila. Ale zase nic.

Možná spí, říkala jsem si pořád, ale bylo mi jasné, že je to blbost. I kdyby byla třeba Šípková Růženka, tímhle boucháním bych jí probudila.

Nechtělo se mi ty její dveře otevírat. Bála jsem se, co tam uvidím. Ale věděla jsem, že nemám jinu možnost. Zmáčkla jsem kliku a pomalu otevřela.

Byl tam strašný nepořádek. Všude leželi poházení plyšáci, polštáře, sešit a tužka se válely na podlaze. Zamračila jsem se. Lucy si svůj deník nikdy nenechávala takhle ležet. Vždycky si ho schovávala, i když jsme o něm všichni věděli. Byl to takový její rituál. Tak proč ho teď nechala jen tak ležet na zemi. A hlavně, kde vlastně je?

Pamatuju si, že jsem se shýbla, abych ten deník sebrala. A jak jsem se zvedala, otáčíc deník popsanými stránkami k sobě, abych si mohla přečíst, co je v něm, napsáno, někdo mě chytil za ruku.

"Polož to na zem." Řekl mi neznámý hlas. A já jsem cítila dlouhé nehty, které se mi zarývaly do kůže. Pomalu jsem se otočila. A proti mně stála moje sestra. Jenže nějak nevypadala úplně jako Lucy.

Žádné komentáře:

Okomentovat