4. února 2012

4. kapitola - Válka s Hvozdem

Ve Hvozdě se nepozná, jestli je den, nebo noc. Ve Hvozdu je jen tma. To Oorent moc dobře věděl, ale přesto se cítil divně, když postupoval stále hloub a hloub do neznáma. Když se nořil do stále větší tmy. Kdykoliv Oorent pohlédl nad sebe, uviděl jen koruny stromů, větve spletené tak moc, že nepropustily ani malý proužek světla. Ve Hvozdu vládla tma.
Tma ale nebyla jediná, která Oorentovi stěžovala cestu. V hlubokém Hvozdu vládl chlad a zloba zde visela ve vzduchu jako varování pro všechny. Stromy byly porostlé mechem a lišejníkem a křoviska byla spletená tak, že musel Oorent mnohdy vyndat sekerku, aby si vůbec prosekal cestu. Šel ještě několik hodin, než se před ním objevila menší louka. Uprostřed bylo pár kamenů a kolem dokola mýtinu obrůstaly velké, statné buky. Vstoupit na mýtinu bylo možné jen z jediného místa a to Oorent pečlivě zamaskoval. Oči se mu už skoro zavíraly, ale usnout nemohl. Přesně jak to říkala Bylinkářka. Hvozd mu to nedovolil. Spavičník měl Oorent uložený hned na vrchu svého vaku a hned jak si ten malý zelený lísteček položil na jazyk, ucítil nasládlou chuť, začaly se mu klížit oči. Ještě než se propadl do říše snů, uvědomil si, že bez pomoci Bylinkářky by ve Hvozdu nepřežil ani pět minut. Byl to mnohem těžší, než se na první pohled mohlo zdát. Hvozd byl jako velká pavučina. Jakmile se člověk odlepil z jedné nitky, další ho hned chňapla do svých lepkavých spárů. Jediným způsobem, jak se vysvobodit, bylo zbavit se pavouka. A Oorent neměl ani tucha, jak to provede.
"Pane…Pane…Pane…." Oorent si najednou uvědomil, že ho někdo šimrá na nose. Rychle se posadil. Nejprve vůbec nic neviděl, jen uslyšel tupé lupnutí. Po chvíli, když si Oorentovi oči přivykli tmě uviděl, co to bylo. To "Něco" vypadalo jako malý skřítek, celé tělo měl pokryté svraštělou namodralou kůží, jedno oko měl malinké, jako černou perlu a druhé naproti tomu obrovské. Uši mu odsávaly od velké hlavy, na které vyrůstalo pár rudě červených chomáčků vlasů. To "něco" mělo na sobě zašedlý háv, uvázaný na ramenou a končící nad koleny. Ten "tvor" by vlastně vypadal docela roztomile, kdyby však právě nedržel v ruce nůž a nemířil s ním na Oorenta.
"Pane…nehýbejte se… prosím." Tvor měl hrozně pisklavý hlas. Oorent si uvědomil, že jeho ruksak leží opodál, převrácený naruby. Tvor si zřejmě vše, co mu připadalo potřebné, nastrkal do svých velkých kapes, jenž byly vyboulené do stran.
"Co jsi zač?" zeptal se Oorent a přitom se posadil, nohy zkřížené. Skřítek na něj vyjeveně pohlédl a po chvíli, jako by uviděl něco strašného, vytřeštil oči, přeskočil Oorenta a ztratil se mezi stromy za ním. Na mýtině po něm zůstali jen maličké stopy, nepořádek a vyjevené Oorent.
"Lahvičky, léky, masti, deset šípů, luk, sušené maso, půlka bochníku chleba…" odříkával si Oorent a zjistil, že krom sušeného ovoce, mu tvor nesebral nic. Nůž našel Oorent u velkého stromu.
Ačkoliv se ve Hvozdu nedalo poznat, zda je den nebo noc, podle rosy, která se jako diamanty leskla na lístkách a trávě Oorent odhadl, že prospal asi šest hodin. Netušil, kudy včera přišel, takže mu chvíli trvalo, než našel místo, kudy se dalo vyjít na "cestu, kterou se chtěl vydat. Věděl, že čím více bude středu Hvozdu, tím větší zde bude tma a také větší vlhko. Proto se vydal do míst, které se ztrácely v temnotě.
Oorent šel něco málo přes hodinu, i když, jemu se to zdálo jako celý den, když najednou pochytil nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Něco mu říkalo, že by se měl otočit, ale vždy, když to udělal, uviděl za sebou jen temnotu.A tak šel Oorent dál. Bylo těžké jít a nemyslet na to, co se děje Saam.
Možná už je mrtvá. Možná tahle výprava nemá žádnou cenu. Možná je to vše zbytečné. Možná, že nikdy nebyla šance Saam zachránit. Možná se mě chtěli jen zbavit. Možná , že tohle všechno nefingovali, jako pomstu, protože jsem Saam nedokázal uchránit. Oorenta napadalo nespočet teorií, vždy se ale donutil zase uvěřit, že vše dobře dopadne. Že dokáže najít květinu a zachránit svou sestřičku. Že vše bude zase dobré.
Oorentovi se začala točit hlava. Netušil kde je, ani kterým směre se má vydat. Celé tělo se mu klepalo a na čele mu vyrazil pot. Motal se a nakonec se svalil na zem. S drkotajícími zuby se snažil ještě několik minut udržet při vědomí, načež padl do hlubokého spánku.
Pár vteřin poté se zpoza stromu vynořil malý stín. Opatrně přišel až k Oorentovi a když se ujistil, že je opravdu v bezvědomí, začal mu prohrabávat batoh. Vyndal deku a po chvíli váhaní také sušené ovoce ze své velké kapsy. To strčil zpět do batohu a dekou přikryl Oorenta. Ještě předtím mu však prstem, namočeným v nějaké temné mazlavé hmotě, nakreslil zvláštní ornament na temeno hlavy. Pak zmizel stejně rychle, jako se objevil. Ztratil se mezi stromy. Ale stále upíral své velké oko na Oorenta, který teď, již uveden do uzdravujícího spánku, spokojeně oddechoval pod dekou, kterou přes něj přehodil tvor, o kterém zatím nevěděl vůbec. Netušil, jak moc pro něj tenhle tvor bude důležitý.

Žádné komentáře:

Okomentovat