4. února 2012

5. kapitola - Válka s Hvozdem

Hvozd byl zrádný. Zrádný a zlý. Ale to neznamenalo, že všichni jeho obyvatelé jsou stejní. I když si každý myslel, že ve Hvozdu žijí jen hnusná a zlá stvoření jako jsou odporní masožraví Rumákové nebo Beltrosové, kteří mají tak jedovatou kůži, že když na ni šáhnete, buď zemřete do dvou dnů, nebo budete mít silné zdravotní problémy. Nikdy však netušil, že ve Hvozdu žijí i, dalo by se říct, mírumilovná stvoření. Jistě i oni mají své zbraně, ale kdyby je neměli, nikdy by ve Hvozdu nepřežili.
Jedním takovým tvorem byl Okoslat. Okoslatové byly bájná malá stvoření, asi metr vysoká, s modrou kůži, každým okem jiným a malým chomáčkem červených vlasů na hlavě.Okoslatové měli ve Hvozdu tu výhodu, že nepotřebovali spánek. Za celý život Okoslatové nespali ani jednu hodinu. Důvodem bylo to, že Všechen spánek, který potřebovali, načerpali, když byly ještě mláďaty a spali sto let ve vajíčku. Okoslatové se totiž vylíhávali z vajíček, které jejich matka, zahrabala hlukot pod zem, aby tam mohli mláďata nerušeně spát sto let. A jeden takový Okoslat právě pozoroval Oorenta, který se pomalu začínal probouzet.
Celé tělo Oorenta bolelo tak moc, že si v první chvíli ani nevšiml deky, jenž na sobě měl. Hlava mu třeštila, v pravé noze a pravé ruce, na kterých ležel, mu běhali mravenci a byli skoro úplně bez citu a krk měl Oorent ztuhlý tak moc, že nedokázal otočit hlavou o víc než třicet stupňů. S potížemi se postavil a hned si zase sednul, protože krom hvězdiček a černých kruhů neviděl vůbec nic. Netušil jak dlouho spal a popravdě netušil, kde je. Ztratil se. Bože, jak to mohl dopustit.
Okoslat stále vyčkával za stromem a dalo by se říci, že ani nedýchal. Jen upíral oči na Oorenta, který si konečně všiml deky, jenž na něm ležela.
Zvláštní, pomyslel si, ale složil ji a dál si toho nevšímal. Možná za to mohl i fakt, že začalo pršet. Nejprve padalo jen pár kapek, ale za chvíli už voda bušila do listů stromů a Oorent se stále více promočeným oblečením běžel a doufal, že brzy najde nějaký úkryt. Nevšiml si, že ve spěchu zapomněl deku tam, kde spal a nevnímal ani to, že za ním napůl utíká a napůl se plíží Okoslat.
Nakonec se Oorent ukryl v malé "jeskyňce " z kamenů. Takové jeskyňky nebyly ve Hvozdu příliš časté a tak Oorent děkoval bohu, že na jednu narazil. Se skloněným nosem, ze kterého mu kapalo, se prohrabával taškou. Pak najednou naštvaně praštil pěstí do skály, čímž si tak akorát přivodil bolest v kloubech.
"Já ji tam nechal. Nechal jsem tam tu deku"
Oorent nemohl uvěřit, jak strašně hloupě se zachoval. Nejen, že se ztratil, ale navíc nechal na místě, ke kterému už teď sotva trefí, jednu z nejdůležitějších věcí, které s sebou měl.
Déšť pomalu ustával a Oorent vylezl ven ze svého úkrytu. Občas ho sice trefila zbloudilá osamělá kapka vody, ale jinak nic nebránilo tomu, aby šel dál. Jen jedna věc. Nevěděl kam. Bylinkářka mu řekla, že to pozná, ale on netušil, kde je, kam má jít nebo třeba, kterým směrem se má sakra vydat, aby našel zpátky svou deku.
"Pane, myslím, že jste si něco zapomněl."
Oorent nadskočil leknutím a rychle se otočil. Když spatřil malého tvora, jak drží v natažených rukou jeho deku a uvědomil si, že je to ten samý tvor, která ho před dnem nebo dvěma okradl o sušené ovoce a který proti němu namířil dýku, popadl do ruky právě tuhle dýku, a natáhnul ji proti němu.
Okoslat se nezdál být zaskočen takovým jednáním, spíš ho to, jaksi, nudilo. Jeho výraz naznačoval, že to není poprvé, kdy proti němu někdo vytáhnul zbraň. Také nebylo.
"Co tady děláš?"
Oorent si nebyl jistý, zda mu tvor vůbec odpoví, když na něj míří dýkou. Proto neskrýval překvapení, když mu tvor odpověděl normálním vyrovnaným hlasem.
"Přinesl jsem vám deku, pane."
Okoslat se uklonil a znovu natáhl ruce s dekou směrem k Oorentovi, který si deku váhavě vzal. Ihned ale přesunul svou pozornost zpět k Okoslatovi.
"Co chceš?"
"Nic pane"
"Proč mne sleduješ?"
"Zapomněl jste si deku?"
"A proč si mne tehdy přepadl?"
"Měl jsem hlad, pane."
Oorent se zamyslel.
"To ty jsi na mě dal tu deky?" zeptal se pomalu sklonil dýku. Stále ale zůstával obezřetný. Okousat přikývl. Oorent ho ještě chvíli bedlivě pozoroval a nakonec se sklonil a z batohu vyndal trochu sušených švestek. Podal je Okoslatovi, který je, trochu zdrženlivě, přijal.
A tak se, ztraceni v pustém a tajemném Hvozdu, spřátelili dva tvorové, člověk a Okoslat, kteří by se normálně ani nepotkali. A i když to byl jen začátek přátelství, oba dva nějakým způsobem tušili, že to největší je teprve čeká.

1 komentář:

  1. Tak jsem se zatím dopracovala až sem :D Je tam pár pravopisných chyb (překlepů), ale to už mi bylo zdůvodněno :D
    Jinak si myslím, že to píšeš hezky, ten Okoslat mi přijde sympatický :) :D

    OdpovědětVymazat