4. února 2012

6. kapitola - Válka s Hvozdem

Oorent a Okoslat šli Hvozdem a mezitím si povídali, jako by se znali už věčnost. Oorent Okoslatovi vyprávěl o Saam a všem co se stalo, proč je ve Hvozdě a co musí udělat., aby svou sestru zachránil. Při jejím jméně Oorentovi vstoupili do očí slzy, nedal na sobě ale nic znát a všechno vyklopil. Když domluvil, nastalo ticho, které jen občas přerušilo prasknutí větévky.
"Vím, kde tu rostlinu najít." řekl po chvíli Okoslat a oba dva se zastavili. Oorent na tvora hleděl s jiskřícíma očima, najednou plnýma naděje, která už v nich dlouho nebyla.
"Dovedu tě do středu Hvozdu, ale musím si uvědomit, že není obtížné dostat se tam, nýbrž dostat se zpět. Ve středu Hvozdu sídlí Vládci, nejhorší bytosti ze všech. Kdo je spatří, navždy zůstane v jejich zajetí."
Jiskra naděje, která se objevila v Oorentově tváři pomalu ale jistě mizela. Nikdy nic nedokázal. Nebyl silný, co když se nedokáže vládcům postavit. Co kdy to nedokáže. Co když se nevrátí a Saam mezitím bude umírat pomalou bolestivou smrtí, až její duch opustí její tělo a svět. matka bude plakat a Otec ho jistě bude proklínat. A on. Bude navždy hnít v temném Hvozdu jako ta nejnižší možná existence.
"Co když to nedokážu?" zašeptal Oorent a po tváři se mu svezla slza. Hledala si cestu jako potůček co protéká mezi horami a nakonec se ztrácí ve větších řekách.
Okoslat pokýval hlavou a otevřel ústa, jakoby chtěl něco říct. Náhle se však zarazil. Ruka mu vyletěla Oorentově noze a strhla ho právě včas. Místem, kde Oorent stál totiž vteřinu na to proletěla asi deset centimetrů dlouhá šipka namočená v jedu Lesních žab.
"Okoslat popadl Oorenta a postavil ho na nohy a než se stačil chlapec nadát, stáhl ho za strom. Místem, kde ještě před chvílí stáli teď létali desítky otrávených šipek a jedna po druhé zase mizeli v tmavém Hvozdu. Po chvíli útok ustal. Okoslat se zhluboka nadechl.
"Už vědí že jsi tady."

Od té chvíle se naší dva přátelé neodvažovali sejít na stezku vyšlapanou od zvěře a tak se museli prodírat hustým Hvozdem. Ruce i nohy je bolely od neustálého odhrnování větví a překračování pařezů a šlahounů, které se jim stavěli do cesty. Oorent se po začátku snažil pomáhat si dýkou, nakonec to ale vzdal, protože čím více kole sebe máchal, tím více se do hustého zeleného porostu zamotával. Několikrát se zasekl a Okoslat ho musel vyprosti ze spárů trnitých rostlin.
Okoslat Oorentovi vysvětlil, že Vládci posílají Stína, duší člověka, kterého zajali a zotročili. Stín nejde nijak zabít, sám však nevydrží víc než dvacet hodin bez těla. Najedu stranu to byla dobrá zpráva, protože to znamenalo, že se blíží ke středu, na druhou stranu to Oorentovi a Okoslatovi stěžovalo cestu. Oorent teď mohl spát jen hodinu, déle mu to Okoslat nedovolil.
Šli dlouhou a úmornou cestu a i když Okousat Oorenta neustále ubezpečoval, že se blíží, Oorent mu to nevěřil. už dva dny se plahočili stejným prostředím, husté křoviny a obrovské stromy.
"Potřebuju spát, alespoň půl hodiny." zavrčel unaveně Oorent, ale Okoslat jakoby ho neslyšel. Šel dál a dál, oči otevřené a uši nastražené, aby mohl zachytit sebemenší zvuk, který by naznačoval přítomnost Stínu. Okousat Oorentovi vysvětlil, že stínové se pohybují pomocí magických slov. Proto museli vydávat, sice pro Oorenta sotva slyšitelné, ale alespoň nějaké zvuky.
Okousat se náhle zarazil a strnul s jednou rukou napřaženou před sebe. Oorent pochopil, že se nemá hýbat. Po chvíli se Okoslat nahrbil a potichu přešel k Oorentovi.
"Tudy nemůžeme jít. Za těmi křovinami právě prošlo několik Stínu. A další jsou na cestě. Je jich mnoho, skoro jako kdyby…"Okousat nedořekl, ale Oorent pochopil. Skoro jako kdyby se shromažďovaly.
Stíny se nikdy neshromažďovali. někdy je vládci vyslali ve skupince po třech až čtyřech, ale to jen v případě, že šlo o vážnou věc. Stíny sami o sobě nikdy nechodili k sobě. proto zbývalo jediné řešení. Vládci připravují armádu. Oorent netušil proč. Jen doufal, že ta armáda má jinou kořist, než jeho.

Žádné komentáře:

Okomentovat