4. února 2012

7. kapitola - Válka s Hvozdem

Stíny zpívaly. Bylo zvláštní slyšet je vydávat nějaké zvuky, protože, jak se Oorent dozvěděl, Stíny nikdy nemluví. Ale ten zpěv, ten zpěv, co nebylo možná přeslechnout, zpěv nad kterým zůstával rozum stát, zpěv tak krásný a vznešený, že se od něj nešlo odtrhnout. Ten zpěv, který zněl jako hudba srdce, zpěv, jenž Oorenta uchvátil, zpěv, který měl tisíce podob. Zpěv, jenž každý slyšel jinak a jemuž nikdo nedokázal odolat. Zpěv vábení. Zpěv, díky kterému stíny vždy získali svou kořist. Zpěv tak krásný a přitom tak ledový. Studený. Bezcitný. Ten zpěv nalákal Oorenta do pasti.
Byla noc a Oorent spal, zatímco Okoslat seděl vedle něho, oči dokořán a pozoroval tmu kolem sebe. Ta tma byla zlá. Stíny číhaly tam někde za ní a ona je kryla. Pomáhala jim v páchání zla. Okoslat netušil, zda o nich stíny již vědí a čekají na vhodný okamžik, nebo jestli jsou stále v bezpečí, ale tušil, že tu nesmí zůstat dlouho. Kdyby Oorent neusnul tak tvrdým spánkem, už dávno by ho Okoslat vzbudil. Museli jít dál. Jenže Oorent vzbudit nešel.
Pak se najednou, zčistajasna, začala ozývat ta hudba. Líbezná, sladká jako cukrová pěna, která vytéká zjara ze stromů ve hvozdě. Okoslat zbystřil své smysly, hudba mu je však téměř okamžitě zase otupila. Oorent se pomalu začínal probouzet.
Netušil kde je a ani ho to nezajímalo. Slyšel jen ten sladký zpěv, který mu procházel hlavou sem a tam, povaloval se a vstřebával se do jeho těla a jeho mysli. vyplňovala každé prázdné místečko.
"Musím za ní…." zašeptal Oorent a celý omámený se zvedl. Okoslat se ho ani nepokoušel zastavit a místo toho se sám postavil a vydal se směrem, odkud hudba vycházela. Přímo ke Stínům.

Stíny stály v půlkruhu, všichni zahaleni v černých pláštích a , všichni se skloněnou hlavou a odněkud zpod kápě se ozývaly magické tóny. Tenhle, dalo by se říci, rituál byl krásný a strašlivý zároveň. Jako led. Jako smrt. krásný, vznešený, ale zlý. A Oorent s Okoslatem v zádech smířili přímo do středu tohohle tajemného půlkruhu.

Stíny stále zpívaly. Zdálo by se, že si Oorenta a jeho malého přítele ani nevšimly. jako by se prostě náhodou postavili do cesty těmhle dvěma. jako by oni jen tak procházeli a Stíny si jen tak zpívaly. Dal a dal svou strašlivou píseň, dál a dál vábili Oorenta a Okoslat, blíž a blíž do pasti. Bylo těžké odolat. Vlastně to bylo nemožné. Nemohli jste té hudbě nepropadnout.

KLAP!

Oorent se probudil v malé, černé místnůstce, přivázán ke dřevěnému kůlů. na podlaze ležel několikacentimetrový nános prachu, ve kterém byl jasně vidět šmouhy, jak ho sem táhly. Ale, kdo vlastně? pomyslel si Oorent. Co se to vlastně stalo? A kde je Okoslat? A kde to jsem já?
Světlo Oorentovi poskytovala jen malinká petrolejová lampička, postavená v druhém rohu za něčím, co by snad mohli být mříže. Oorent doufal, že ho šálí zrak. Vše nasvědčovalo tomu, že je ve vězení. Jen netušil, jak by se zde mohl ocitnout.
Snažil se si vzpomenout na poslední chvíle, co se dělo předtím, než… než co? Nevěděl,, jak dlouho tu je. Netušil, kdo ho vězní. Co když ho tu nechají umřít zaživa. Co když už mrtví je? Mohla by takhle vůbec vypadat smrt. Zla a nelítostná. Možná., ale…
Z přemítání Oorenta vyrušilo hlasité zapištění. U jedné z mříží ( skutečně to totiž byly mříže a Oorent to moc dobře věděl) seděla velká krysa a v jejím malém obličeji se zračila bolest. Její malá černá očka těkala po vězeňské cele (protože to skutečně byla vězeňská cela) a snažila se najít způsob jak uniknout. Ale čemu? přemýšlel Oorent. Cítil, že bolest té krysy je částečně i jeho bolestní. Oba dva bezmocní, oba dva sami. Oba dva uvěznění.
Krysa vydala poslední, bolestný sten a pak se svezla podél mříže. Hlavu měla úplně ukousanou, visela už jen na posledních cárech chlupaté kůže, zašpiněné od krve.
"Výborně Axure a teď zůstaň." Ozval se najednou hluboký hlas z temnoty. Oorent se napřímil. byl si vědom strachu, který se mu zobrazoval v očích a i když se ho snažil zbavit, nepomohlo to. Ruce se mu klepaly a potily.
Nejprve Oorent uviděl pár černých kořených bot. Pak tělo, zahalené v černém plášti a nakonec i obličej neznámého. byl to muž, v obličeji šíleně zjizvený, takže vypadal tak na sedmdesát, ve skutečnosti mu však mohlo být sotva čtyřicet. U pravé nohy mu sděl obrovský, tmavé hnědý pes. Od huby mu odkapávala krev.
Oorent se napřímil ještě víc.
"C-c-co chcete?" řekl a hlas se mu třásl.
"Co chci? Já nic. jsem pouze posel. Pouze plním poslání. Pouze sloužím. Ale někdo po tobě něco žádá. A já tě za ním dovedu." řekl neznámý nahlas a pak potichu dodal.
"Ano, a ty budeš muset plnit jeho příkazy, stejně jako je musím plnit já, budeš jen loutka, protože "co Hvozd jednou uchvátí, zpátky nikdy nevrátí".

Žádné komentáře:

Okomentovat