4. února 2012

8. kapitola - Válka s Hvozdem

Okousat se pobudil v úplné tmě. Hlava ho bolela, jakoby mu do ní někdo napíchal tisíce malinkatých jehliček a v pravé noze cítil ostrou bodavou bolest těsně nad kolenem. Když si to místo ohmatal, ucítil něco teplého, něco teplého a husté, něco co mu vytékalo z nohy. Krev.
"A je se mnou amen." pomyslel si Okoslat a pomocí zubů roztrhl svůj oděv na několik pruhů. Svázal je dohromady a provizorní obvaz si pak obvázal kolem nohy. Pevně ho utáhl a s znovu se rozhlédl kolem sebe. I když byl v úplné tmě, jeho oči už si stačili trochu přivyknout a tak začínal rozeznávat určité tvary. Seděl na kamenné podleze a musel být v nějaké kruhové místnosti. Naproti němu stálo něco, o čem si Okoslat správně myslel, že je to stůl. Víc vidět nebylo.
Zatímco se Okoslat snažil vzpamatovat z počátečního šoku a ještě více si utáhnout provizorní obvazy, které už začínali prosakovat, na protější straně místnosti se otevřely dveře. Okoslat to nejdříve vůbec nezaregistroval, protože byl příliš zaneprázdněn svým zraněním, když ale do místnosti proniklo trochu světla, zvedl polekaně hlavu, aby zjistil, odkud se vzalo. Když uviděl, kdo stojí v otevřených dveřích, srdce se mu málem zastavilo. Znal tu "osobu". Znal ji až moc dobře. Byl to jeho Bratr.

Okoslat se nemýlil v tom, že je v kruhové místnosti. Tahle komnata se nacházela na vrcholku velké věže. Neměla okna a dalo se do ní vstoupit jen jedněmi dveřmi. Sloužila jako "místnost mrtvých", místnost, kde Vládci Hvozdu nechávali ty, kteří měli zemřít. To ale Okoslat netušil.

"Co tu děláš?" zeptal se Okoslat přidušeně, oči nespouštěje ze svého Bratra. Bál se. A měl k tomu důvod. Jeho Bratr byl sloužící Vládců, dalo by se říci, že je miloval. Byl jim oddaný do morku kostí. Zemřel by pro ně.
"Přišel jsem se podívat na svého bratříčka." Okoslatův Bratr se usmál a odhalil tak zažloutlé špičaté zuby.
"Přišel jsme se podívat, jak se moje předzvěsti plní. Říkal jsem, že tě dostanou. A já budu ten, který ti dá lekci. Já budu ten, který ti ukáže, že Vládcům se neodporuje. Zradil si a postihne tě trest." Bratr se zasmál a jeho šílený smích se nesl celou komnatou.
"Říkal jsem ti, že Jim se nedá uniknout. Dostali tě….Dostali tě…."
Okoslat cítil, že obvazy na jeho noze povolují. Byly teď celé nasáklé krví a rána s přitom ani trochu nezatahovala. Dalo by s říci, že se stále rozšiřovala. A Bratr se k Okoslatovi stále blížil, s šílených výrazem ve tváří, dychtící udělat, co mu jeho Páni nařídili.
"Dostali tě… Zranili tě. Bolí? neboj, já ti od toho pomůžu. Tam dole už tě nebude bolet vůbec nic. Víš, jak to tam chodí. Budeš se vznášet, tam dole. A víš kdo se tam taky vznáší. Máma. Táta. Sestra. Všechny je dostali, za to, že se vzepřeli. A dostali i tebe. jen já jsem jim zůstal věrný.
Okoslat zasténal bolestí. A hněvem. Smutkem. Po tvářích mu začali téct slzy, bolesti a hněvu. jeho rodina. Všichni jsem mrtví. A Vznáší se.
Zatímco se Bratr stále blížil, Okoslat se ze všech sil postavil. Opřel se o stěnu, aby neupadl, ale na jeho Bratra to očividně neudělalo velký dojem.
"OOO… Náš Okoslátek se postavil. Maminka by na tebe byla hrdá. Jenž už tady není." jeho rty se zkroutili do toho nejodpornějšího úsměvu, jaký kdy Okoslat viděl.
"Jak si mohl?" zašeptal s vypětím všech sil. Cítil, že už brzy se opět sklátí na zem.
"Jak si je všechny mohl nechat zabít? Jak si to mohl dopustit? Ale ještě není pozdě? Ještě se můžeš zachránit. Můžeme utéci spolu. jen my dva, jako když jsme byli malí. Pamatuješ."
Okoslat se sesunul na zem. Přerývavě dýchal a upíral prosebný pohled na svého Bratra. Ten k němu přistoupil, v obličeji nečitelný výraz. Podal Okoslatovi ruku a vytáhl ho na nohy, jako by nevážil ani gram. Podíval se mu do očí.
"Víš, Okoslate," řekne Bratr milým hlasem a Okoslatovi se na tváři objeví náznak naděje, která doutná v jeho očích jako malinkatý ohýnek, "už dlouho jsem v Sídle Vládců. už moc dlouho. Ale, víš co? Já si tu rád ještě chvíli pobudu."
Poslední slova vykřikl a pak, aniž by to Okoslat stačil zaznamenat, vytáhl zpoza opasku dýku a vrazil ji Okoslatovi přímo do srdce. Bratr se usmál a z úst mu kapaly sliny.
"Nikdy si nebyl dost silný. A jen ti nejsilnější přežívají."
Pak Okoslata pustil a očistěje dýku o zbytky jeho oděvu, s šíleným úsměvem na rtech odešel. Dveře se za ním zaklaply. V místnosti nastala opět tma. Okoslat se ještě dvakrát nadechl. Při posledním nádechu mu hlavou prolétl celý jeho život. Jak se narodil a jak si spolu s bratrem a sestrou hráli. Jak je maminka volala k večeři. A pak nastala temná doba. Vládci je chytili a donutili sloužit jim. Ale oni utekli. Až na jeho Bratra. Ten zůstal, a miloval vládce svou zvrácenou, šílenou láskou. A právě on jím ve snech slíbil, že nenajde a všechny do jednoho zabije. Proto se rozdělili. Ale oni je nakonec stejně dostali. A zabili.

Jak tam tak Okoslat ležel a z těla mu unikal život, vzpomněl si na Oorenta, na chlapce, se kterým se seznámil. Na chlapce, které chránil. Netušil proč to dělal. Ale věděl, že mu musel pomoci.
"Doufám, že svou sestru zachráníš příteli." zašeptal Okoslat do prázdné, temné místnosti a pak naposledy vydechl.

Žádné komentáře:

Okomentovat