4. února 2012

Bílá vrána

Původně to měla být dlouhá povídka, ale nakonec to je "jen" delší drabble.
Na zemi ležela bílá vrána. Opravdová bílá vrána. Ležela, v bahnité kaluži, křídla zašpinělá a pírka rozčepířená. Nebyla jsem z to, odtrhnout od ní oči. I takhle špinavá a rozježená, vypadala majestátně. "Bílá vrána" vydralo se mi z úst šeptem, který jsem mohla slyšet jen já. Na ulici bylo hrobové ticho. Takové to ticho, které musí být přerušeno. Vzhlédla jsem. Na druhém konci uličky jsme zahlédla skupinku malých kluků, poflákajících se po městě. Rychle jsem se zvedla a odkráčela pryč. Později, když jsem ležela v měkkých, poddájných peřinách a mé oči se klížily, svého činu jsem hořce litovala. Nemohla jse na Bílou vránu zapomenout. Jeji obraz, stále se mi zjevující před očima mě pronásledoval i do říše snů. Stále se mi vracel do mysli. Stále jsem viděla jeji chladné, mrtvé oko zírající do tmy.

Žádné komentáře:

Okomentovat