5. února 2012

Bloody sweet sleep


Zdál se mi sen. Byl o dívce, dívce s černými vlasy, černými jako havraní křídla. O dívce s modrýma očima, očima tak modrýma, jako jsou nekonečné třpytící se oceány, jež se táhnou do dálky. O dívce, která tančila tak krásně, že jsem najednou cítil, jak mi buší srdce. Srdce, které bylo už po staletí zamrzlé. Srdce, které nikdy netlouklo. Srdce z ledu a kamene. A ta dívka, ta dívka ze sna dokázala nemožné. Dokázala tohle srdce roztepat.

Otevřel jsem oči a pohlédl na vyšívaná nebesa nade mnou. Tak, jak jsem to dělal každých sto let, jsem i dnes vstal, vyndal si ze své ruky hadičku, která vedla k prázdné transfuzi, pomazal se černou mastí, kterou mi vyrobil sám Temný Pán a nakonec si oblékl černé kalhoty z té nejjemnější bavlny, jakou dokázali Černí vytvořit. Nebyla ani zdaleka tak jemná, jako bavlna bílých, na kterou jsem by dříve zvyklých. Nejprve mě kousala, škrábala, chtěl jsem si ji sundat, nakonec jsem si zvykl a nyní už v tom nevidím rozdíl. Jak snadno jsem dokázal podlehnout.
Automaticky jsem se otočil. Postel, na které jsem trávil většinu svého „života“ zmizela a namísto ní zela v prostoru černá díra, v průměru měla asi dva metry. Tak jako pokaždé. S nedočkavostí jsem vytáhl svá bílá křídla a hrdě je roztáhl. Má krásná bílá křídla byla jedinou vzpomínkou, jedinou připomínkou toho, čím jsem býval a za co nyní bojuji. No, nebojuji za to, spíš se jen snažím, abych vše neupadlo v zapomnění. Má krásná bílá křídla byla mou jedinou vzpomínkou na mě samotného, na Aldrina, Bílého anděla.
Nadechnutí. Výdech. A znova. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nádech.
Ozvalo se zadunění gongu. Ten zvuk se nesl od jedné strany k druhé. Byl určený jenom mě, ale i přesto byl tak silný, že by umlčel stotisícovou armádu Černých. V tom byla síla Temného pána. V jeho velikosti a v jeho schopnosti vystrašit lidi. Díky tomu mě teď ovládal. A taktíky tomu, že jsem byl příliš slabý na to, abych odolal.
S rozpraženýma rukama jsem skočil do černé díry. Měl jsem dvacet čtyři hodin. Tisíc čtyři-sta čtyřicet minut.  Měl jsem přesně jeden den života v lidském světě. Protože až se přesype poslední černé zrnko prachu ve velkých přesýpacích hodinách temného pána, budu povolán zpět, sto let spánku přede mnou. A musím s sebou přinést oběť. Jinak zemřu. A se mnou i vše, co střežím, vědomosti a myšlenky, které mám za úkol chránit, vědomosti a myšlenky, které nesmí opustit svět, jinak bude vše ztraceno. Padal jsem dost dlouho na to, abych si mohl dobře vše promyslet. Věděl jsem, co musím udělat. A i když se mi to nelíbilo, nemohl jsem jinak. Byla to moje povinnost a já ji musel plnit.
Jmenuji se Aldrin a jsem poslední „žijící“ Bílý anděl. Když před tisíci lety vyhráli černí andělé bitvu o Svět a ovládli nebesa, která později přeměnili na „boží peklo“, zbyl jsem jen já. Byl jsem sám a bezmocný. Černí andělé, v čele s Temným Pánem, si podmanili celý svět. Dlouhou dobu jsem se ukrýval. Pak mě ale chytili a donutili podepsat krvavou listinu. Upsal jsem se tak k nekonečnému utrpení.
Každých sto let musím Temnému Pánovi přinést jednu pozemskou dívku, která bude do mne zamilovaná. Temný Pán ji poté zabije a její krví se bude živit celých sto let. A co je nejhorší, její krev bude proudit i v mém těle, mých žilách, protože jedině tak si Temný Pán na sto procent zajistí mou věrnost. V žilách nám bude kolovat stejná krev. On bude ale vždy ten, který má hlavní slovo. On bude vždy Pánem.
Na to aby se do mne dívka zamilovala, mám, jak víte, jen jeden den. Zbylých sto let spím. Když jsem na zem sestoupil poprvé, nechápal jsem, jak mám poznat dívku, která se do mne zamiluje a jak mám vůbec dokázat to, aby se do mne zamilovala. Cítil jsem bezmoc a byl jsem si jistý, že je to můj konec. Brzy jsem však vše pochopil. A začal jsem sám sebe nenávidět ještě víc.
Ta dívka si mne vždy našla sama. Jaká to ironie osudu. Sama sobě si vykopá hrob. Navíc jsem jako anděl byl neodolatelný pro všechny pozemské dívky a ženy. Každá dívka mi bez problému podlehla za několik hodin. Pak už jen stačilo, aby řekla „miluji tě“.
Bylo to nechutné, kruté a zvrácené. Já, Bílý anděl, který by měl lidi chránit před utrpením, dělám přesný opak, než co mi bylo předurčeno. A to, že jsem musel, mě neomlouvalo. Bral jsem životy. Byl jsem jako Černí andělé. Byl jsem jeden z nich. A žádná Bílá křídla to nemohla změnit.
Mezi mnou a zemi bylo už jen pár metrů. Jako vždy jsem měl spadnout do oceánu, v noci, aby mne nikdo neviděl. Těsně nad vodou jsem stáhl křídla, abych si je nenamočil a zacpal jsem si nos.
Voda byla příjemně chladivá a osvěžující, avšak, měl jsem málo času a tak jsem rychle doplaval ke břehu a vylezl na pláž. Od té doby, co jsem tu byl naposledy, se toho tolik změnilo. A i když mě nic nemohlo překvapit, protože mi ve spánku pouštěli ukázky toho, jak vypadá svět, vždy mne překvapilo, kolik toho lidé za sto let dokážou. Vyšel jsem do města a procházel se. Nemohl jsem dělat nic, jen čekat, až si mne daná dívka najde. A tak jsem chodil. A chodil. A chodil.,
Po čtyřech nebo pěti hodinách, kdy už po ulicích chodilo dost lidí, jsem začal být značně nervózní. Jaktože jsem tu dívku ještě nepotkal. Co když se něco pokazilo. Rozhlížel jsem se kolem sebe, když tu mne najednou někdo poklepal na rameno. Otočil jsem se a údivem málem vykřikl.
„Pane, není to vaše?“ byla to moje tajemná dívka ze sna. Dívka s černými vlasy, modrýma očima, která uměla nádherně tančit. Musela to být ona. A jak nádherný měla hlas.  V ruce držela malou hnědou tašku, ve které byl schován můj amulet na zpáteční cestu. Musela mi vypadnout, když jsem nedával pozor.
Přikývl jsem a tašku si od ní vzal.
„Děkuju mnohokrát.“ Možná jsem byl trošku staromódní, ale havranní dívce, jak jsem ji přezdíval, to asi nepřišlo divné, protože se usmála a zašveholila:
„Nemáte za co.“ Chvíli jsme tam tak naproti sobě stály a já si pomalu dával věci dohromady. Můj úsměv na obličeji náhle povadl. Roztékal se jako zmrzlina na sluníčku. Protože jsem si uvědomil tu ukrutnou pravdu.
Slova Temného Pána zněla přesně takhle: První dívku, která tě na lidské půdě osloví, okouzlíš a až tě bude milovat a vyzná ti láska, tak ji na krk uvážeš tenhle amulet a přivedeš ji ke mně. Havranní dívka byla další oběti. A já tušil, že jsem v pěkné kaši.
„Není vám něco?“ Bože, měla tak nádherný hlas. V hlavě jsem uslyšel hlas Temného Pána. Hlídal si mne. A já věděl, že musím jednat.
Křečovitě jsem se usmál a laškovně navrhnul:
„Nechtěla byste se mnou někam zajít, když už jste mne takhle zachránila moje tašku.“ Kdyby jí tohle řekl kterýkoliv lidský chlapec, odmítla by ho, já mám ale tu výhodu, že mne dívky vnímají jako neodolatelného a ať řeknu cokoliv, přijde jim to božské. Nechápal jsem to, ale věděl jsem, že to má něco společného s černou mastí, kterou jsem se musel mazat.
Zavedla mne do cukrárny a povídali jsme si. Bylo to skvělé. Řekla mi, že se jmenuje Amélie a že studuje tanec. Chtěla být baletkou. Věděl jsem, že by se jí ten sen splnil. Byla úžasná tanečnice.  V tu chvíli mi bylo na omdlení. Co to vůbec dělám? Jak může být osud tak krutý.
Až do pravého poledne jsme se procházeli po pláži. Povídali mi o všem možném, co tam, jak jako malá chodila tajně na hodiny tance, protože její otec z ní chtěl mít doktorku a tanec jí zakázal. Vydělávala si na svůj sen pouličním hraním na housle. Užasle jsem jí naslouchal. Byla kouzelná. Po několika hodinách jsem se jí zeptal, zda by mi nezatančila. Řekla, že ne, ať si prý počkám. Strašně jsem ji chtěl vidět tančit. Byl jsem jí jako posedlý.
Nevím, jak ten den mohl uběhnout tak rychle. Věděl jsem, že se blíží chvíle, kdy Amélie budu muset odvést. Děsil jsem se toho. Amélie byla tak živá a plná energie. Utíkali jsme spolu městem, vedla mě a já netušil kam. Slíbila mi, že budu překvapený.
Došli jsme až ke starému skladišti. Amélie otevřela zrezivělá vrata a vtáhla mě dovnitř. Bylo tu příjemné přítmí a já tušil, že tu nejsme jen tak. Šli jsme až úplně dozadu. Stálo tam malé, dřevěné pódium.
Amélie mě nechala stát o samotě a pak někom odběhla. Nic neříkala a já jsem pochopil, že konečně přišla ta chvíle. Že mi zatančí. Sednul jsem si na zem a čekal. Po několika minutách se Amélie objevila. V baleríně a špičkách bych jí nepoznal. Své havraní vlasy měla svázané do drdolu, jen pár neposedných pramínků jí padalo do očí. Bylo to krásné a já jsem si strašně přál, aby to nikdy neskončilo. Pak se spustila hudba a Amélie začala tančit.
Bylo překrásné. Bylo to dokonalé. Bylo to úžasné a nemohl jsem z toho tance spustit oči. Amélie se pochybovala tak lehce, tak krásné, tak svěže. Nedokážu najít slova, která by vyjádřila tu krásu, kterou jsem viděl. Slzy mi začaly téct po tvářích. Věděl jsem, že za chvíli bude konec. A nechtěl jsem, aby Amélie přestala tančit. Chtěl bych, abychom takhle zůstali až do konce věků. Ona by tančila a já bych se na ni okouzleně díval. A všechno by bylo dobré.
Hudba dohrála. Amélie přestala tančit a já si uvědomil, že vstávám a jdu k ní. Stála tam jen tak, udýchaná, ale evidentně šťastná, Vystoupil jsem na pódium a ona se ke mně rozeběhla. Vlítla mi do náručí a políbila mě. Bylo to poprvé, co jsem při polibku cítil něco, co mě nutilo pokračovat. Nechtěl jsem přestat.
A pak náhle Amélie zašeptala:
„Miluji tě.“
A všechny mé myšlenky se najednou rozpadly na tisíc kousků. V ruce se mi objevil černý amulet. Temný Pán vedl mou ruku, a zatímco se Amélie schoulila do mého náručí, zavázal jí amulet kolem krku. Odsoudil jsem ji k záhubě. Bože, Proč? Copak už jsem toho nevytrpěl dost. Neber mi ještě ji.
Další chvíle si pamatuju jen zřídka. Pamatuju si, jak jsme se objevili v sídle Temného Pána a jak nás okamžitě odtrhli od sebe. Křičel jsem a ona křičela taky.  Na hlavu mi nasadili černý pytel a odvlekli mě pryč, daleko od ní.
Položili mě do postele a já plakal. Vzali mi ji a já už nemohl dál. Kde je nějaká spravedlnost. Zbývalo už jen pár minut. Pak najednou vstoupil do místnosti Temný Pán. Nepodíval jsem se mu do tváře. Ucítil jsem, jak se mi něco zarývá do paže. Byla to hadička, která vedla do transfuze. Do transfuze s její krví. Krví dívky, kterou jsem miloval. Poslední, co jsem slyšel, než jsem upadl do staletého spánku, byla slova Temné Pána.
„Dobrá práce.“ řekl mi. A já se v tu chvíli propadl to temnoty. S pocitem naprostého budižkničemu. Byl jsem nic. Nic jsem nedokázal. Nedokázal jsem ochránit jedinou věc, na které mi kdy záleželo. Nyní jsem byl opravdu jako oni. Protože jsem zabil někoho, koho jsem miloval.
Myslel jsem na ni pokaždé, když jsem se probudil. Pokaždé, když jsem se vrátil na zem, vyhýbal jsem se dívkám s černými vlasy. Nedokázal jsem se na ně dívat. Všechny mi ji připomínali.
Amélii. Havraní dívku. Moji lásku.

Žádné komentáře:

Okomentovat