4. února 2012

Den trifidů - John Wyndham

 
Lidstvo je jako domeček z karet. I sebemenší vítr ho dokáže rozbořit.
Autor/ka: John Wyndham
Ilustrace: Alois Křesala
Přeložil/a: Jaroslav Kořán
Obálka: Bohumil Fencl
Vydáno: BB/art, 2009
Když vyšel poprvé v roce 1951 Den trifidů, měl autor knihy za sebou už řadu románů a povídek, s nimiž však literárně příliš neuspěl. I den trifidů vycházel původně jen časopisecky na pokračování. Velký zájem čtenářů si však vynutil rychle za sebou hned několikeré knižní vydání a způsobil, že se Wyndham věnoval pak již nastálo vědeckofantastickému žánru.
Román o tom, jak neznámý roj meteoritů způsobí u většiny pozemšťanů slepotu a jak toho využijí průmyslové rostliny "trifidi", které náhle vyvinou zcela nečekané vlastnosti a zaútočí na lidi, má v sobě dostatek prvku neobvyklosti, aby čtenáře přitahoval. Zároveň mu však nechybí onen wellsovký obecný pohled na život a jeho reálné jádro, které z fantastického příběhu činí podobenství o skutečném ohrožení přírody člověkem a člověka přírodou.
(text ze zadní strany obálky)

Možná to byla náhoda, nebo zásah z hůry, ale díky nečekaným okolnostem se biolog Bill Mason stává jedním z velmi malého počtu těch, kteří vidí. Poté, co se okolo zeměkoule převalil roj neznámých meteoritů nebo to možná byla kometa, každý občan, který tohle představení viděl, ztratil zrak. Jak Bill pomalu zjišťuje, slepí lidé jsou jako zbořený domeček karet. Každý si chce uzmout jídlo, cokoliv, co by je udrželo při životě. Ti, kteří nezůstali doma, se motají po ulicích, vrážejí do sebe a dovolávají se pomoci. Jak Bill zjišťuje, když někdo vidí, slepí toho dokážou využít. Pak potkává Josellu, mladou blondýnku, kterou má zotročenou jeden slepý, a která vidí. Společně se vydávají hledat nějaké řešení, něco co by je vysvobodilo z téhle šlamastyky. Jenže, nikdo nepřijde, to vědí oba dva, i když si to nechtějí přiznat.

Nastává základní otázka. Mají se jako vidící snažit postarat o co nejvíce slepých, nebo mají jet s Michaelem Adler, jehož skupinu a to velmi kultivovanou, které téměř všichni vidí, objeví v budově univerzity a s jehož plány a ideály o zachování lidstva souhlasí, i když jim to morální cítění nechce dovolit. Všechno se ale zkomplikuje příchodem Cokera, který má ideály přesně opačné. Musíme zachránit všechny lidi, než přijde pomoc. Jenže, jak už víme, žádná pomoc nepřijde. Jak se z toho všeho dostane Bill a setká se ještě někdy s Josselou, a jak se mezitím bude chovat lidstvo? A to nejdůležitější, i když si to zpočátku nikdo neuvědomuje, jak to bude s trifidy?

Den trifidů je již dnes, dá se říci, světově známá klasická sci-fi kniha, o které každý ví, o čem zhruba je. Lidi oslepnou, trifidi je začnou napadat a tak dále a tak dále. V horším případě někdo viděl film, kterému ale kniha sloužila pouze jako námět, a i když se více méně řídí právě tou známou linií příběhu, zbytek je domyšlený a přibarvený. A hlavně, kniha, ač se to možná nezdá, mnohem více prodiskutovává otázky morální a psychologické.

Základní otázka, co bude s lidmi. Někteří vidí svůj jasný úděl v tom, že budou pomáhat, dokud někdo nepřijde. Jiní zase vědí, že musejí zachovat civilizaci a musí začít, dokud je ještě čas. A co je to správné? Kdyby nakonec přeci jen někdo přišel, vypadali bychom jako hnusní sebestřední hlupáci, kteří utekli z bojiště, když se ošetřovali ranění, pokud by ale nikdo nepřišel, jen bychom zhoršili už tak hroznou situaci a lidstvo by možná brzy zaniklo.

Dalším problémem jsou trifidi. Dokud lidé viděli, nepředstavovali trifidi žádný velký problém, nyní ale měli převahu. A zdá se, že neškodné průmyslové rostlinky jsou inteligentnější, než si lidé mysleli. Proč by se jinak stahovali vždy tam, kde se lidé usadili a proč by vydávali ten zvuk, to chřestění, které už nemohlo být označování jinak než dorozumívání.

Den trifidů je neobyčejně zdařené dílo, které nejenže se drží pravdy a je více méně uvěřitelné a reálně, ale také jsou zde rysy člověka vymalovány tak pravdivě, bez nějakých okolků, že je jasné, že kdyby se někdy něco takového stalo, lidstvo by se chovalo podobně, jako je to v knize popsané.

Zbývá už jen jedna otázka. Odkud se vzal ten meteorit, či kometa a proč ho lidé neviděli dřív? Proč ho senzory nezachytily? Lidé možná příliš brzy zapomněli na nebezpečí, které se jim vznáší přímo nad hlavou a které si vyrobili sami. Protože, kde by se pak vzala ta záhadná nemoc, která zužuje čím dál tím více slepců?
Osud je takový, jaký si ho uděláme.

Žádné komentáře:

Okomentovat