4. února 2012

Epilog - Válka s Hvozdem

V malé vesničce za Hvozdem se právě probouzela mladá dívka, Saam. Dnes byl její "den D". Měla se vdát za syna vesnického kováře. Vstala a oblékla se do obřadních bílých šatů a na hlavu si nasadila korunku z bezových větviček a květů fialek. Podívala se na sebe do zrcadla a povzdechla si. Jak rychle to uteklo. Ještě teď si pamatuje, jak si jako malá stavěla hrady z mokré hlíny, jak s…s… Ach bože, už je to tu zase, pomyslela si Saam a chytla se za spánky. Už zase má pocit, že na někoho strašně důležitého zapomněla. Někoho, kdo byl v jejím životě a nyní už tu není. Ale proč má ten pocit. Vždycky byla jen ona a její rodiče. Ano, určitě jen blouzním, říkala si, ale stále se nemohla zbavit toho strašného pocitu. Pocitu viny, že tu ten neznámý už není.

Saamina matka vstoupila do pokoje.

"Už je čas má drahá." Řekla a Saam se na sebe naposledy podívala do zrcadla. Pak pohlédla z okna a uviděla, že Slunce již pomalu začalo vycházet. Opravdu už byl čas. Ve vesnici se vždy oddávalo velmi brzy zrána, obyvatelé totiž věřili, že pak manželství déle vydrží a že mu požehná bůh ve chvíli, kdy má největší sílu.

Když Saam s její matkou sestupovaly ze schodů, nemohla Saam přestat myslet na to, co ji napadlo dnes ráno a co ji trápí už několik let. Že jí tu někdo schází.

"Mami, jsou tu opravdu všichni? Já myslím, že jsme na někoho zapomněli." Saamina matka se na svou dceru podívala zkoumavým pohledem.

"Zlato" řekla " jsou tu úplně všichni. Nikdo nechybí. Nikdo nepřebývá. Na nikoho jsme nezapomněli."

A tak obě dvě sešly ze schodů a vyšly k oddávacímu oltáři, kde už čekal Saamin milovaný. A ani jedna si neuvědomovala, že opravdu na někoho zapomněly. Že někoho velmi důležitého vymazaly z paměti. Ten někdo je teď v moci Vládců Hvozdu. A ti už ho nikdy nevydají.

Žádné komentáře:

Okomentovat