5. února 2012

Flétna


Stromy pučí, voda hučí, vítr skučí, nechoď Elizabeth, nechoď spát, nechoď ještě spát.

„Je to sen nebo snad oči mě šálí, a nebo zemřela jsem a octla se v ráji? Medvídku můj, kampak si se poděl? Vždyť vedle mě v posteli, pod peřinkou si spal. A teď najednou, jako by tě sám pán pekel vzal. A kdo jsou ti lidé, ty hlasy, co slyším, komu patří? A nebo snad, to šálí mě zrak, že nikoho tu nespatřím? Mám strach a nohy mě zebou, rosa je studená a já stojím bosa v trávě. Co jsem udělala, že octla jsem se tu právě? A sama, nikdo tu není, jen Hlasy prokleté.“

Klavír drnká, basa brnká, na louce pase se srnka, neboj Elizabeth, nemusíš se bát.

„Kdepak jste, což neslyšíte mne? Proč schováváte se mi, když nemusím se bát? Já nechci vás hned proklínat, však nedáváte mi jinou šanci, než takto proti vám stát. Ukažte se, přijďte sem, nechte mé oči ať se mohou kochat vašimi tvářemi.„

Nemůžeme Elizabeth,  i ty sama poznáš proč. Otoč se Elizabeth, jen se otoč.

„Otočit se mám, avšak na kterou stranu ptám se já? Nevím, proč tu jsem, co tady vůbec dělám, ve vaší zemi uvězněná…“

Nejsi v naší zemi Elizabeth, ne páni, ale vězni promlouvají.

„Stále však nechápu, kde to vlastně jsem? Co je tohle tedy za zem?“

Vyčkej Elizabeth, času dost. Jen otoč se a zahraj si pro radost.

„Dobře tedy, otočím se vzad, ovšem nevím, jak a na co mám hrát?“

Jen otoč se a uvidíš. Dej pozor ať vodu v jezeře nezčeříš.

„Ach, to není rosa, co mi nohy studí a celým tělem prolévá mi chlad. To jezero, ve kterém smáčím si chodidla. Ale řekněte, Hlasy, jak daleko to jezero se táhne, není to moře, či oceán, že na konec nedohlédnu.

Daleko, daleko táhne se Jezero smrti. Ale už otoč se, náš pán se zlobí.

Pán? Jaký pán?

Dva vždy musí být, vězeň a pán.

Proč pocit mám, že v této zemi všechen svůj život promrhám?

Ten pocit jsme měli taky Elizabeth, však otoč se, neb biče našeho pána blízko jsou, blíž ne se může zdát.

Dobrá tedy, udělám, jak radíte mi, ačkoliv myslím, že chybím a budu potrestána. Ale tohle vše musí být jen sen, celá tahle země, všechno, stromy, jezero, louka, les, květiny, tráva i ta beruška, co leze mi po ruce. A když je vše jen sen, tak se nic nemůže stát.

Správně Elizabeth, nemusíš se bát.
Okolo, už vidím, tamhle je flétna, na kterou mám hrát. Leží na pařezu. Ne, nemusím se ničeho bát. Je to přeci všechno jen sen.

To počkej až přijde den!

Jezero je studené, jsem ráda, že už v něm nestojím. Ta tráva hezky hřeje, sluníčko ji svými paprsky zahřálo. Pověste hlasy, a copak vám mám hrát? Chcete ukolébavku, nebo snad veselou písničku. A nebo smuteční baladu o dvou milých, kteří se nikdy nesetkají a přesto jeden druhého nadevše milují. Už nebojím se vás, Hlasy, jste milí společníci v téhle samotě. Ať příroda je krásná, jak chce, vy jste to nejkrásnější zde. Povězte hlasy, co si přejete, co vám mám hrát?

Zahraj nám písničku, jakou budeš chtít, hlavně si pospěš, za chvilku pán velkou zlost bude mít. Vezmi tu flétnu, z ebenového dřeva, co leží přímo před tebou. Vdechni jí život a hraj.

Tak dobře, ta flétna je krásná. Já zahraji vám, Hlasy, písničku o konci a začátku. Neb dlouho jsem ji nehrála, tak omluvte chyby, které možná udělám. Avšak vězte, že v srdci jenom lásku mám. Tahle země se mi líbí čím dál víc. Chci tady zůstat, zůstat a hrát. Chci vidět, jak zde vypadá měsíc. Chci poznat chuť zdejšího deště.

Ano, ano, každý by zde chtěl být, tak hraj už, a nech melodii krásně znít.

Dobrá tedy!

Vezme flétnu do ruky a hraje píseň prokletou. Hlasy zmlknou a celou krajinou se nese jen zvuk flétny. A Elizabeth hraje stále dl a dál. Přichází noc. Elizabeth je znavená. S flétnou v ruce upadá do spánku. Na oblohu vystoupá měsíc. Zahalí krajinu stříbrnou září. A hlasy zašpetají:

Dva jsou vždy, Vězeň a Pán!

Žádné komentáře:

Okomentovat