4. února 2012

Holčička, která měla ráda Toma Gordona - Stephen King

 
Stačí jediná chyba, jedno šlápnutí špatným směrem, stačí jednou sejít ze správné cesty a navždy jste ztraceni.
Autor: Stephen King
Přeložila: Linda Bartošková
Vydalo: BETA-Pavel Dobrovský, 2007

Svět měl zuby a mohl vás jimi kdykoliv pokousat. Trsiha McFarlandová to zjistila, když jí bylo devět let. V deset hodin dopoledne začátkem června seděla vzadu v autě své matky, na sobě měla modrý nadhazovačský dress Red Sox (s číslem 36 Gordon na zádech) a hrála si s panenkou Monou. V jedenáct se snažila nepodléhat panice, snažila se neříkat si Tohle je vážné, tohle moc vážné. Snažila se nemyslet na to, že když se lidé ztratí v lese, může se jim něco stát…
(oficiální text z obálky)

Trsihini rodiče se rozvedly a ona a její bratr Petr byli svěřeni do péče matky. A to se Péťovi ani trochu nelíbilo. Když se na výletě jako obvykle s matkou dohadovali, Trsiha šla potichu vzadu a byla naplno oddaná svým snům, jedinému úkrytu, který ji chrání před hádkami těch dvou. Když si odskočí do lesa, ani si nevšimnou, že zmizela, i když jim to několikrát opakovala. Trsiha je chytrá holčička, možná trochu vyšší na svůj věk. Zachází dál a dál do lesa, aby našla místo, kde na ni nebude vidět.

Když ho najde, slyší hlasy lidí ne ze strany, odkud přišla, ale z druhé. A tak se vydá tím směrem, s myšlenkou, že na stezku je to tudy blíže. Čím dál víc jde ale hlouběji do lesa a nakonec, i když nerada, si musí přiznat, že se ztratila.

Když jsem knihu dočetla, nejdřív jsem byla trochu zmatená. Konec je otevřený a můžete si vybrat jak ho chápat. Tedy, tak jsem to pochopila já. Možná vážně jen usnula. Ale to mi přijde nepravděpodobné. Holčička je psaná typickým Kingovým způsobem, trochu paranormální zápletka, občas odskočit od hlavního hrdiny někam jinam a hlavně být věrohodný situaci. U Holčičky je to sice na hraně, protože, která malá holka z města zná všechno potřebné k přežití? Ale je tu vysvětlené, takže budiž. Navíc se pak autor drží toho, že Trsiha není superhrdinka a nemůže všechno zvládnout. A že taky občas dělá špatná rozhodnutí.

Velkým plusem knihy je věrohodnost, co se týče popisu lesů, bažin a hlavně potravy, kterou Trsiha nacházela. Bukvice, lesní plody a malé ryby, která jedla na syrovo, to všechno by dívka, která se ztratí v lese, teoreticky mohla sehnat. Voda z rybníka sice dělal problémy, ale jak autor napsal, na všechno si člověk zvykne.

Po praktické a té reálné části je knížka dobrá, i když, pokud by v ní nebylo trochu nadpřirozena, nezaujala by mne, tak jak mně zaujala. Tím se dostáváme k té části, která byla vymyšlena opravdu excelentně.

Trisha cítí, že je někdo pronásleduje. Tedy, správně řečeno, že je někdo v lese s ní. Ne, zatím se jí nezjevil, ale Trisha ví, že čeká, až bude slabá a vystrašená. Vidí, jak kudy před ní šel, vyrvával stromy z kořenů a utrhával jelenům hlavy. Cítí jeho přítomnost.

Krom něho je s ní ale ještě někdo jiný. A ve většině případů je to Tom Gordon, hráč baseballu, kterého Trsiha bezmezně obdivuje. Hráč, kterého nasadí vždy na konec, aby zachránil zápas. Trisha by to nikdy nepřiznala, ale hráč s číslem 36 ji tak trochu přitahoval. Tom Gordon je samozřejmě jen přelud, ovšem jeví se tak opravdově, jako by tam opravdu byl. Až na to, že vždycky nečekaně zmizí.

Kniha, která má sto osmdesát stránek, mě zaujala možná nejvíc, že všech Kingových knih. Možná to bylo proto, že hlavní hrdinka mi byla věkově blízká, možná proto, že zde nebylo moc postav (já si je totiž nikdy nezapamatuju) možná taky proto, že to byl konečně příběh ne až tak hororový jako spíš taková "temná pohádka". Ne, že bych to hodlal předčítat dětem na dobrou noc, ale když jsme knihu zavřela, usmívala jsem se od ucha k uchu a v břiše jsem měla takový ten pocit: "Páni, to bylo hezký." A ono vážně bylo.

Pokud si chcete něco od Kinga přečíst a nemáte rádi horrory, tohle je přesně kniha pro vás. Krásná a upřímná.

Žádné komentáře:

Okomentovat