5. února 2012

Jenny a tajemná země eS

 Přiznávám, že mám pro tuhle povídku slabost. A myslím, že patří mezi mé nejlepší.




Milý deníčku…                                                                                                              
Je pondělí. V “mé zemi“ je všude bílo a sníh se sype z nebe jako když maminka cukruje dort. Jenže v opravdovém světě je všude jen bláto. Už tu nechci být. Proto jsem si vymyslela svou “vlastní zemi“. Abych mohla utíkat od reality někam pryč. Někam daleko. Hodně daleko. Mojí zem jsem nazvala eS, eS jako sen, eS jako sníh, eS jako sliby. Už bylo tolik slibů, které mi byli dány, ale žádný z nich nedodrželi. Potřebovala jsem si vymyslet svůj vlastní svět. Ale nejprve jsem si musela vymyslet eS. Abych mohla někam utéct, abych se měla kam schovat. A tak začalo mé velké dobrodružství. Toť je pro dnešek vše milý deníčku.
Jenny


ES byla nádherná země. Byli tu stromy, staré a moudré stromy. V každém ze stromů žily moudří starci, páni lesa. Žily tu víly a lesní panny a jezerní duchové a spousty dalšího. ES se rozkládala v údolí okolo velké řeky Dennna, která se vlévala do Moře duší. Kolem dokola byla eS obehnána Mlžnými horami, které se ztrácela v mračnech. Za Mlžné hory se nikdo neodvážil vstoupit, jelikož tam měla ležet země Černé královny, Hrůzolem.Tam měly být uvězněny všechny duše, které za života spáchaly opravdu těžký zločin a nyní musí stále znova prožít den, kterého se nejvíce bál, až do skonání všech světů.
V eS žily krom všemožných magických tvorů také Mulmiové, lidem podobní tvorové, kteří ovšem vidí ušima, slyší pusou, čichají očima a slyší nosem. A taky chodí po rukou, jelikož pohybovat se po nohou je v eS považováno za neslušnost. Mulmiové žijí ve vysokých vykotlaných stromech a jí zásadně jen staré věci nebo tvory nebo cokoli jiného, co se už rozhodla vydat se na odpočinek do moře duší a přeje si, aby jeho tělo žilo dál v nějakém z Mulmiů. V eS žilo taky spoustu živých věcí. Byly tu klavíry, které se pásly na loukách a talíře, co lítaly jako ptáci v oblacích. Byly tu vázy, čiperně skákající po stromech jako veverky. A spousty dalšího. Věci v eS neotročily jako my, v našem světě. Chovali se k ním stejně jako k jiným tvorům.
    Když někdo v eS něco potřeboval, nebo něco od někoho chtěl, musel o to poprosit. Pokud chtěl nějaký z Mulmiů jíst, stačilo zahvízdat a pěkně poprosit jeden z talířů, co lítají na nebi, aby na něm mohl posnídat, posvačit, poobědvat či povečeřet. A takhle to bylo se vším. V eS vládl mír a klid.

Jenny Santeriesová byla vlastně obyčejná dívka. Jen měla velké sny. Jiné, než ostatní dívky. Chtěla žít někde jinde, chtěla být velkou hrdinou. Ž od šesti let si v noci potají četla pod peřinou knihy, jen aby mohla uniknout do vlastních světů. Jen aby mohla být někde jinde. Když si Jenny vymyslela eS, nikdy by jí nenapadlo, jak moc jí to změní život. V té době jí bylo jedenáct let. Ve škole neměla mnoho kamarádů, a ti, co s ní občas prohodily slovo, se s ní bavili vlastně jen proto, že sami neměli nikoho. Jenny byla pro každého jen ta divná dívka., co vysedává o přestávkách na chodbě s nosem věčně zabořeným do tlustých bychlí, kterých by se některé děti nedotkly ani násadou od koštěte.
Jednoho dne, byl čtvrtek, přiběhla Jenny s pláčem domů. Byla zvyklá na to že jí ostatní nemají rádi, ale dnes to zašlo příliš daleko. Vzali jí její jedinou naději, jediný záchytný bod, který jí držel nad vodou. Když Jenny viděla Petera Albruchta, jak stojí s vítězným šklebem na lavici a předčítá smějící se třídě z JEJÍHO zápisníku, už to dál neunesla to ponižování. Bylo jí jedno, že utekla ze školy, bylo jí jedno, že až se o tom dozví rodiče, bude mít problémy. Potřebovala mít chvíli klid. Všechen ten hněv, strach a bolest kterou v sobě držela vypluly na povrch a jako tsunami ničily břehy, které Jenny tak dlouho stavěla.Nakonec Jenn usnula vyčerpáním. V šále, čepici a bundě ležela ve své posteli a klidně oddechovala. Probudilo ji až náhlý zvuk. Někdo dole zřejmě rozbil talíř.
Když si Jenny protřela oči a rozhlédla se kolem sebe, něco jí na tom nehrálo. Mohla to být její matka, nebo otec, ale ti se vrací z práce až v šest a podle jejich hodinek bylo teprve půl čtvrté. Navíc, všude bylo podivné šero, ačkoli by mělo ještě svítit Slunce. Jenny pomalu vstala a potichu se vydala po točitých schodech do prvního patra, odkud se ozval třeštivý zvuk.
Ve chvíli Jenny seskočila z posledního schodu, nějakým záhadným způsobem najednou nastala všude tma. Nebylo vidět na krok. Jenny pomalu seskočila z posledního schodu a po paměti se snažila najít cestu do kuchyně, aby mohla rozsvítit světlo. Několikrát kolem sebe máchla rukama a udělal pár kroků vpřed. Potom se zarazila.
Něco nebylo v pořádku. Jejich chodba byla asi jen metr široká, takže by se už dávno musela dotýkat zdi nebo nějakého nábytku. Jenny zkusmo ještě udělala pár kroků, ale stále nic.
Co se to ksakru děje? Pomyslela si Jenn a snažila se nahmatat schodiště, ze kterého předtím seskočila. Nic. Kolem ní byla jen tma a prázdno.
„Je tady někdo?“ Pošetilá otázka, pomyslela si Jenny, hned jak jí ta slova přelétla přes rty. Byla přeci pořád ve svém domě, jenom jim nějakým záhadným způsobem praskly žárovky a venku se udělala znenadání tma. „Blbost.“ Okřikla se hned. Něco prostě nebylo v pořádku.
Ještě chvíli stála Jenny v černočerné tmě a prázdnotě, když najednou uslyšela tichý šelest. Ten zvláštní, tichý zvuk se přibližoval stále blíže až nakonec Jenn uslyšela tichá slova, slova složená do veršů, do veršů krásné písně.

Když nevíš co je dýně květ,
Když nevíš na co pomyslet,
Když nevíš kam si klobouk dát,
Když nevíš komu pomáhat,
Když nevíš jak se správně žije,
Tak navštiv zemi, zemi eS.

V té zemi všude klid a mír
byl, však někdo ho narušil
ten někdo bílou kůži má,
ten někdo všechna zlá kouzla zná,
ten někdo má sílu,
rozsévá bídu,
po celé krásné zemi eS.

Kdo všem pomůže ptám se já,
barevný kocour jménem Pá,
kdo nám pomůže,
kdo zlo přemůže,
na to se já tebe ptám?

Píseň dozněla a Jenny zatajila dech. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Ne, muselo se jí to zdát. Protože jinak by se tu zřejmě pohyboval kocour jménem Pá, který byl z JEJÍ vymyšlené země eS. A navíc zřejmě eS musela existovat i mimo Jenniny představy, protože když Jenny naposledy vymýšlela něco s její vymyšlenou zemí eS, tak tam rozhodně nikdo nerozséval bídu, ani nic jiného. Přesto Jenny měla podivný pocit, že se jí to nezdá. Pro jistotou se ještě štípla, hned dvakrát, ale nic. Pořád byla v té hrozné tmě.
Už už Jenny chtěla podruhé zavolat o pomoc, když najednou ucítila, jak se jí něco otírá o nohy. Mělo to kožíšek a po chvíli to něco začalo vydávat spokojené zvuky. Jako když, jako když kočka vrní. Jako kočka…
Jenny se zatočila hlava a udělala se jí špatně od žaludku. V tu chvíli začala tma pomalu opadávat a Jenny po chvíli viděla obrysy předmětů a za dalších pár minut, když si pořádně protřela oči, viděla skoro všechno, co kolem sebe měla.
Problém byl ale v tom, že nebyla v jejich domě. A zřejmě nebyla ani na Zemi. Protože, i když příroda kolem ní vypadala podobně, v něčem se lišila. Všechno bylo víc živé, více barevné, víc…víc magické. Jenny měla vlastně naprosto jasno v tom, kde se nachází. Jen tomu nemohla uvěřit. Jenže bylo těžké přehlížet velkého, barevného kocoura, který se vznášel ve vzduchu a upíral na Jenn své bělavé oči. A vůbec nejhorší bylo, že měl na obojku červené vyšité jméno. PÁ
Jenny nevěděla, jak se to stalo. Jedno ale bylo jisté.
Byla ve “své“ zemi. Právě teď byla v eS
   
    „Nu, tak už asi víš, kde jsi. Vidím ti to na očích.“ Kocour Pá měl protáhlý hlas. Mluvil trochu zvláštně, jako když Jennin otec přišel z hospody. To se pak s maminkou vždycky hrozně pohádali. Jenny dvakrát otevřela a zase zavřela pusu, než se sebe vůbec dokázala vypravit jedinou věc, která ji v tu chvíli ležela na jazyku: „To není možné.“
    Pá se uchechtl a udělala salto ve vzduchu (ano Pá se vznáší, další věc, kterou Jenny nemohla pochopit) „Ale jistě že né, má drahá, podle tebe ne. A podle většiny lidí zřejmě taky ne. Ale to, že podle někoho je něco nemožné, ještě neznamená, že to nemůže existovat. Celý náš život přeci měníme nemožné věci na možné. Když si byla dítě, také jsi zřejmě nedokázala násobit pěti. No, a vidíš, teď to umíš.“
    Jenny na toho zvláštního kocoura hleděla s udiveným výrazem a neustále si přehrávala jeho slova v hlavě. Ale ať se snažila, jak chtěla, nemohla říci nic, co by ty slova vyvrátilo. Nemohla najít jediný rozumný argument proti tvrzení, které by mnozí dospělí považovali za absolutní blbost. Jenže Jenny to za blbost považovat nemohla. Věděla, že mluví pravdu. Jenže uvěřit tomu, že je v zemi, kterou si sama vymyslela, to pro ni bylo nemožné, prozatím.
    Pá najednou připlul k Jennin obličeji tak blízko, že ji svýma dlouhýma vouskami šimral po tvářích a zašeptal: „Čím více se tomu budeš vzpírat, tím více ti to bude připadat nemožné. Zkus si alespoň na chvíli představit, že by to možné bylo. Že tohle všechno, rostliny a stromy kolem, že já a dokonce i TY, protože i ty jsi teď součástí tohohle světa, že to vše je skutečné. Jen si to zkus, alespoň na malou chvíli představit.“ Pak se Pá najednou vypařil. Jen jeho tichá, poslední slova dolehla k Jenny. „ Zkus tomu uvěřit. A já se vrátím.“
Ale ať se Jenny snažila, jak chtěla, nemohla uvěřit něčemu tak zvláštnímu. Hodiny a hodiny se rozhlížela kolem sebe, snažila se, snažila se představit si, že je to tu skutečné. Ale nešlo to. Co ale Jenny nevěděla, bylo to, že Pá se neztratil. Pořád poletoval vedle ní, jen byl neviditelný. A čekal, co Jenny udělá. A čekal a čekal.
Byla už skoro tma, Slunce se sklánělo nad lesem a olizovalo svými paprsky sněhovou polevu, která pokrývala větve stromů, jako kdyby je někdo pocukroval. Jenny se klížily oči, ale přesto byla odhodlaná zůstat vzhůru. Bála se spát sama, v úplně cizím světě. I když, uvědomila si, vlastně není cizí. Vymyslela jsem ho já. Ale přesto Jenny nemohla usnout. Trápily ji zlé představy. Měla takový zvláštní pocit, že se má něco stát. Něco hodně zvláštního.
Nakonec to Jenny nevydržela. Její oči se zavřely a ona se propadla do říše snů. Zdál se jí podivný sen. Snad ještě víc podivnější, než to všechno okolo ní. Stála sama, uprostřed zamrzlého rybníka a kolem ní se na zem snášely sněhové vločky. Najednou, ale, začal led praskat. Nejprve malé puklinky se stále zvětšovaly a Jenny se musela dát na útěk. Vždy, když už byla skoro u břehu, najednou led před ní prasknul. A tak to šlo pořád dokola. Po chvíli se na Jennině hlavě usadil barevný kocour a stále si prozpěvoval:
Musíš tomu uvěřit,
Musíš na břeh skočit,
jen tak můžeš zachránit,
svou milovanou eS.
A pořád dokola. Jenny už byla příliš unavená. Naposledy se pokusila doběhnout na břeh. Jenže, zase se ozvalo to známé pukání a praskání. Led se začal pomalu odlamovat. Jenny najednou věděla, že má poslední možnost. Musí skočit, nebo zůstat na ledě. Neměla moc času na rozmýšlení. Tak prostě dala slovo svému srdci. A najednou Jenny cítila, jak se její nohy pohnuly, odrazila se a skočila. Jenny se zdálo, že se čas zastavil. Letěla a přála si, aby to nikdy neskončilo. Pak najednou ucítila náraz. Dopadla na tvrdou, zledovatělými vločkami pokrytou zem. Celé tělo jí bolelo. Ale cítila se dobře. Protože skočila.

„AAAAAAAAAAAAAAAA“ Jenny se s příšerným jekotem probudila. Pá jí bez varování skočil na hruď a zaťal do ní své drápky tak nečekaně, že jí to úplně vyvedlo z míry. ¨

Zatímco se Jenny vzpamatovávala z šoku, Pá se spokojeně vznášel ve vzduchu. Jakmile se Jenny alespoň trochu uklidnila, ihned se k ní nahrnul a začal jí zběsile létat kolem hlavy. Nakonec ho Jenny musela chytit do rukou a pořádně s ním zatřást, aby se vůbec uklidnil. Hned jako to udělala, nahodil Pá kyselý výraz „Taky si se mnou nemusela tak házet. Nejsem z kamene.“ Řekl Pá, dlouze zívl, podrbal se za uchem a pokračoval „Zas tolik času jsme nezmeškaly, ale stejně musíme ihned vyrazit. ES je v nebezpečí a my si nemůžeme dovolit ztratit ni vteřinu. Tak poj´d pojď.“ Při těch slovech se Pá ještě jednou zatočil kolem Jenny a poté se po vlastních vydal směrem k velkým kopcům, jejichž zasněžené vrcholky mohl člověk vidět za vysokými stromy.
Jenny se nehnula ani o píď. Za prvé vůbec nevěděl, kam jde a taky neměla ani ponětí, co se to kolem ní děje. Když se na ní Pá otočil s tázavým výrazem, dala ruce v bok a zamračila. „Já nikam NEJDU. Nechci. Ne. Ani nevím, kde to jsem. Takže mi teď hezky řekneš všechno, co víš, protože jinak se nehnu ani o krok. Rozuměls.“ Pá se zarazil, ale ihned se zase uklidnil.
 „Dobrá. Ale nemohli bychom to probrat po cestě. Až se všechno dozvíš, pochopíš proč tak spěchám.“ Jenny se chvíli zamyslela, ale poté zdráhavé kývla. Po pár krocích začal Pá vyprávět.

„Ještě nedávno byla eS plná míru a klidu. Všichni se měli rádi a všichni si pomáhali. Jenže před pár dny vtrhl do eS neznámý černokněžník. Všude rozséval bídu a vraždil nevinné tvory. Hrstka z nás se proti němu spikla a zašla do hor, k Moudré pro radu. Moudrá nám řekla, že musíme najít dívku, ne z toho světa, která dokáže zachránit eS. Nikdo z nás nevěděl, jak ji poznáme, ale přesto jsme došli ke studánce myšlenek a já jsem se nabídl, že najdu dívku, ne z tohoto světa. Když jsem se napil, objevil jsem se u Vás doma, ve vašem světě. Hned jak jsem tě uviděl, věděl jsem, že to ty musíš zachránit eS.“

Pá skončil svůj příběh a podíval se na Jenny. „Musíme do paláce Temna, abys probodla černokněžníka a zbavila eS utrpení.“ Jennino tělo se krabatilo čím dál tím více, jako by všechny myšlenky, které jí prolétaly hlavou, chtěly mermomocí pryč. „Já vám mám pomoci? Já, která nezabije pomalu ani mouchu. To nemůžu. Nedokážu to.“ Z oka vyklouzlo Jenny pár velkých slzy, které pomalu jí stékaly a vytvářely tak potůčky, které si hledají cestu. Pá se usmál. „Ale dokážeš. Musíš najít vůli. Dokázala jsi uvěřit, že je eS skutečná. Tak dokážeš i tohle.“
Šly dlouho. Jenny se zdálo, že musely ujít několik mil, ale zdálo se, že kocourovi to nevadí. Cupital po všech čtyřech, chvíli ve vzduchu chvíli na zemi, chvíli zase po dvou. Jenny měla svaly tak ztuhlé, že přestávala cítit prsty u nohy. „Nemohly bychom si udělat přestávku?“ zakňučela prosebně a upřela svá modrá očka na Páa. Ten ale zavrtěl hlavou, což bylo pro něj dost obtížně, protože zrovna kráčel po dvou předních nohách. „Už tam budeme.“ Řekl a šel zase dál. A tak Jenny nezbylo nic jiného, než jít dál. Měla alespoň dost času na přemýšlení.
Pá měl ale pravdu. Už za pár minut se s Jenny ocitly jen pár metrů od paláce Temnoty, sídla mocného černokněžníka. Celý palác byl postaven z mramoru a měl přes padesát věží. Jenny se udělalo špatně při pomyšlení, jaká to musí být výška, na vrcholku jedné z těch věží.
„Tak jdeme. Do paláce se dostaneme přes okna do sklepa a potom už stačí jen najít černokněžníkovu komnatu.“ Když to Pá říkal, znělo to jednoduše, ale tak jednoduché to nebylo. Ve chvíli, když Jenny uviděla okno do sklepa, jí svitlo, že to nepůjde. Okno měla místo skla mříže z oceli, takže se Jenny v žádném případě nemohla dostat dovnitř. Pá si všiml jejího pohledu.
 „ O to se nestarej.“ Řekl klidně a luskl prsty. Mříže se v tu ráno rozpadly na prach. Jenny otevřela pusu v úžasu.
„Jak je to možn…?“ zašeptala, ale Pá ji přerušil
„Na to teď není čas. Jdeme.“

Jak se dostali až před černokněžníkovy komnaty, neměla Jenny ani ponětí. Pá ji tahal přes celý palác, aby je nikdo nezahlédl, chodili těmi nejtemnějšími uličkami a mnohdy se museli dát na zběsilý útěk, když zaslechly blížící se kroky. Nakonec se ale přeci jenom dostaly tam, kam chtěli.

Jenny se zhluboka nadechla. Pá jí podal dýku a ona ji beze slov přijala, i když jí srdce tlouklo na poplach. Rozum jí říkal, Tichými kroky Jenny přešla pokoj a pevně uchopila dýku. V tu chvíli se černokněžník otočil. Jenny vykřikla, ale už nedokázala zastavit svou ruku, držící stříbrnou dýku, která se teď zabodla do černokněžníkova těla. Jenny ucítila ostrou bolest. Když bodla dýku do černokněžníka, bodla ji do sebe. Ona byla černokněžník.
Z Jenniného tělo pomalu vyprchával život. Bylo pozdě napravit chyby. Jenny ležela v kaluži krve a nemohla nic dělat. Přemýšlela, co se stane u nich doma. Co maminka a tatínek. Jistě po ní nejprve vyhlásí pátrání. A když jí nenajdou, jistě se odstěhují na nějaké odlehlé místo. Aby zapomněli. Jenny se zatmělo pře očima. Poslední nadechnutí. Pak už bude jen prázdno.
„Jenny… Jenny… Jenny, má drahá vstávej.“ To budu jistě v nebi., pomyslela si Jenny a otevřela oči. Nebyla ale v nebi a ani se to tu nebi nepodobalo. Ležela v tmavé jeskyni a plápolajícího ohně. Naproti ní seděla stará žena, bez vlasů a s vrásčitou. „Ty jsi Moudrá viď.“ Odtušila Jenny. „Pá mi o tobě vyprávěl.“ Nějakým způsobem Jenny vytušila, že klást otázky nebude, že Moudrá je všechny stejně zná, Proto raději mlčela a čekala, až Moudrá promluví. Z Po chvíli se skutečně rty staré ženy otevřely.
„ Víš, proč jsi tady?“ Když Jenny zavrtěla hlavou, Moudrá pokračovala. Tuhle zem jsi vymyslela ty. Všechny jsi stvořila. Utíkala si sem, když ti bylo nehůře. Ve tvém skutečném světě jsi byla nešťastná, veškeré tvé emoce byly vázány na eS. A stejně tak eS byla vázána na Tebe, Jenny. Když ti tví spolužáci ublížily tak moc, že jsi to už nemohla snést, kus tvého žalu si vzala eS. Proto se objevil černokněžník. Byl to tvůj strach, Jenny. A proto si ho musela zabít. Musela jsi přestat utíkat do eS, ale začít žít skutečný život. Tvým největším nepřítelem jsi byla ty sama. Musíš v sobě najít sílu, aby se svému strachu postavila. Za chvíli tě uspím a ty se objevíš zpátky ve vašem světě. Už vícekrát se do eS nevrátíš. Nechci, abys na nás zapomněla. Ale už nikdy sem neutíkej. Musíš se svým problémům postavit. Jinak nikdy nemůžeš přežít ve svém světě.“
Jenny plakala. Plakala, protože věděla, že má Moudrá pravdu, plakal, protože už nikdy neuvidí kocoura p8, ale hlavně plakala, protože slzy jí pomáhaly odplavit smutek, který v ní vřel. Smutek, který v sobě dusila od chvíle, co se narodila. Když se Jenny vrátila do chvíle, kdy její spolužák četl její deník, neutekla. Naopak. Usmála se a hrdě vystrčila bradu. Už se nebála prohry. Už se nebála postavit se problémům čelem. Až do své smrti ale Jenny nezapomněla na eS.

Jenny byla neobyčejná osoba. A já bych tuhle povídku chtěla věnovat lidem, kteří jsou mi v životě nejblíže, nebo kteří hrají v mém životě důležitou roly. Mým kamarádkám, Petě, Fanny Lenče, Bětce, Martě, Kiky, Evče, Kačce, Jítě, Rádě a ostatním. Mému bratránkovi, bez kterého by ze mě nebylo to, co ze mě je. Mé mamince, protože ona je neobyčejný člověk. A všem lidem které mám ráda.

Žádné komentáře:

Okomentovat