5. února 2012

Julie a Julie

 Tohle je, dámy a pánové, moje slohohvá práce.



Život, nejen ten můj, ale i všech ostatních, by se dal přirovnat k jízdě vlakem. Někdy se nám zdá, že jede příliš rychle. Jindy zoufale potřebujeme, aby přidal. Lidé, kteří s námi na začátku seděli v kupé, odcházejí a přicházejí jiní. I ti časem odejdou, aby je mohli vystřídat další. Někdy je s námi člověk, který nikdy neodejde a je s námi až do chvíle, kdy strojvůdce zakřičí „konečná„ a my vystoupíme. Když ale strojvůdce zakřičel konečná na mé cestě, cestě vlakem mého života, nevystupovala jsem sama. Byla tam se mnou ona.
Ironií osudu bylo, že jsem do Rosewoodu přijela vlakem. jako vždy,když jsme se stěhovaly. Teta neměla auto a do autobusu by nás se čtyřmi lodními kufry napustili. Teda, alespoň myslím. Vystoupily jsme a po dlouhé době zase rozhýbaly nohy. Jely jsme dlouho, ani nevím, kolik hodin.
 „Musíme zavolat taxíka.“ zavelela teta a tak jsme šly. Každá jsme táhla dva lodní kufry a všichni se na nás dívali, jako bychom byly nějaká havěť, hmyz, špína, kterou je třeba odstranit. Jako vždy, když jsme se někam přestěhovali. Ale na to už jsem si dávno zvykla.
Důvod, proč jsme neustále měnily bydliště, jsem neznala. Teta prostě řekla: „Stěhujeme se.“ A bylo to. nevyčítala jsem jí to, ale v hloubi duše jsem toužila po klidu. Možná proto jsme neměly zrovna nejrůžovější vztah. Obě jsme to cítily. A obě dvě jsme věděly, že jakmile dovrším plnoletosti (což mělo být za tři  a půl roku), odejdu od tety a usadím se.  Možná si pošleme pohled z dovolené, nebo přání k Vánocům, jako důkaz, že ještě žijeme. Spolu už ale nikdy žít nebudeme.
 „Lily, podej mi ty kufry!“ zakřičela na mě teta najednou a já si uvědomila, že už pár minut stojím před taxíkem s nepřítomným výrazem a v rukou stále svírám svá dvě zavazadla. Rychle jsem je předala taxikářovi, který je s nakvašeným výrazem typů „bože, už zase se někdo stěhuje a nemá auto a já to musim tahat a rvát do kufru“ rovnal do kufru a s prásknutím dveří jsem si sedla do auta. V tichosti jsme dojeli před panelový dům a s pomocí klíče, který byl ukryt pod rohožkou, jsme otevřely dveře do nového bytu. Do nové budoucnosti A já netušila, že to byl také první krok k začátku konce.
Prvních pár týdnů probíhalo  vše pořád stejně. Když zazvonil budík, vstala jsem, šla do koupelny. Pak si dala snídani, aniž bych vlastně tušilo, co jím, vypila hrnek silné černé kávy, na které jsem byla závislá, ve spěchu popadla tašku a nacpala do ní dvě učebnice, které jsem považovala za důležité, a to matematiku a přírodopis. Autobus jsem sice dobíhala, jak se říká, za pět minut dvanáct, nikdy se mi však nestalo, že bych ho nestihla.
Po škole jsem se vracela do prázdného bytu, protože teta byla skoro pořád v práci.  na stole vždy ležel papír s úkoly, co mám udělat a časem, kdy se teta vrátí. za to, že jsem udržovala celý byt v pořádku čistotě a že tetu vždy čekaly teplé večeře na stole, když se vrátila z práce, jsem se nikdy nedostala ani malé pochvaly. Ani jednou. Ale na to jsem už taky zvykla.
Neměla jsem žádné kamarády a ani jsem po nich netoužila. Už mockrát jsem si našla a zase ztratila přátele, o kterých jsem si myslela, že je to a celý život. Tolikrát jsem ztratila své nejbližší a tolikrát jsem cítila zklamáni a bolest. Už jsem to nechtěla zažívat znova. Už ne.  Proto jsem byla jako ledová královna a nikoho si nepřipouštěla k tělu. A taky proto jsem si ze začátku nechtěla připustit, že s tou černovlasou holkou z dolního patra chci strašně moc prohodit alespoň pár slov.
Jmenovala se Sam. Vím to, protože jsem slyšela jejího bratra, jak na ni volá. byla pro mě jako magnet. Sam chodila se mnou do školy, bohužel ale do jiné třídy. Každé ráno jsme spolu jely autobusem, já byla vepředu a dívala se z okna, zatímco ona měla zavřené oči, v uších sluchátka a s tajemným úsměvem na tváři seděla celou cestu bez pohnutí na sedadle ve třetí řadě, jak jsem několikrát zaznamenala koutkem oka.
Připadala jsem si jako blázen, protože se mi o Sam zdálo, měla jsem ji v hlavě celý den. nemohla jsem se soustředit na školu, nedokázala jsem myslet n nic jiného.
Ani nevím, jak jsem se ocitla přede dveřmi jejich bytu. A netuším, kde jsem vzala tu odvahu zazvonit. Možná to bylo tím, že jsem ten den měla hodně depresivní náladu. Nutně jsem si potřebovala s někým promluvit.
Otevřel mi malý klouček, zřejmě to byl Samin bratr.Koukal na mě a já na něj. otevřela jsem ústa, ale netušila jsem, co mám říct a tak jsem je zase zavřela. V tu chvíli mi hlavou prolétaly miliony myšlenek. Žádná z nich se ale nedala vyslovit. Stáli jsme tam pěknou chvíli, když se najednou za kloučkem objevila osoba, kvůli které jsem sem přišla. Sam.
„Ahoj, ty jsi Lily, že jo?“ To se ptala mě? nevěděla jsem co dělat, a tak jsem radši jenom kývla. Co mám ksakru říct, lítalo mi pořád hlavou.
„Nevíš prosím, kde bych našla knihkupectví?“ vydrmolila jsem najednou a vzápětí bych raději šla strčit hlavu do záchodové mísy. Knihkupectví? Ne, nic blbějšího jsem už vážně vymyslet nemohla. Bože, že jsem něco říkala a radši nedržela klapačku. Neměla jsem sem vůbec chodit.
Sam se usmála.
„Jestli chceš, dovedu tě tam, jen si vezmu kabát.“
A tak se stalo, že jsem našla svoji první a jedinou přítelkyni v Rosewoodu. Postupem času jsme si se Sam byly stále bližší a bližší, až to nakonec dospělo k tomu, že jsem si uvědomila, že bez Sam už nedokážu žít. A co je ještě horší, že ji přestávám brát jako přítelkyni, ale beru ji jako někoho, do koho jsem se zamilovala. Toužila jsem po jejích letmých dotecích a  po úsměvech, při kterým mi v břiše létali motýlci.
Zpočátku jsem se TO snažila tajit, nelíbilo se mi to a chtěla jsem, aby to skončilo.Já přeci nejsem lesba, říkala jsem si. Nemůžu být. Čím více jsem se však těm citům bránila, tím více jsem se v tom zamotávala. nakonec jsem toho nechala. Řekla jsem si, že to udržím v tajnosti a že to třeba časem přejde. Že zase začnu být „normální„ Nevěděla jsem, co mám dělat. Krom Sam jsem se s nikým nebavila a tetě jsem to říct nemohla.
Sam cítila, že se se mnou něco děje. Snažila se to zjistit, neustále se mě vyptávala. Mlžila jsem, ale bylo to stále těžší a těžší. nakonec toho na mě bylo moc. Už jsem byla zničená, zlomená, příliš slabá. Už jsem to nedokázala tajit.
Byly jsme se Sam na vycházce praku. Byl podzim a spadané listí pokrývalo cestu jako pestrobarevný koberec. Obě dvě jsme mlčely a žádná se neměla k tomu, aby promluvila jako první. Ticho nakonec prolomila Sam.
„Lily, co se děje? A neříkej že nic, protože já vím, že ti něco je.“Sam se zastavila, ale já se jí nechtěla dívat do očí. S hlavou sklopenou jsem stála proti ní, jako když malé dítko stojí na hanbě.
Sam mi něco říkala, ale já jsem ji už dál nevnímala. Už jsem nedokázala zastavit pláč a slzy mi teď klouzaly po tvářích jako velké třpytící se diamanty. Věděla jsem, že už nemá cenu se vzpírat. Najednou mě ovládla touha. Udělala jsem to, co jsem chtěla udělat už dávno. Políbila jsem Sam.
Po pár minutách jsem se odtáhla a otočila se na podpatku. Klopýtala jsem rychle směrem k domovu. Koutkem oka jsem zahlédla Sam, jak se za mnou otáčí.  Nezastavila jsem se. Chtěla jsem pryč. Prvně v životě jsem si přála, aby teta přišla domů a řekla, že se stěhujeme.
Vyběhla jsem velkou železnou bránou ven z parku a snažila se najít cestu domů. Matně jsem si pamatovala, kudy jsme sem šly, ale jelikož jsem byla dnes v tomhle parku poprvé chvíli mi trvalo, než jsem se dostala k našemu panelovému domu. A i když jsem se v duchu modlila, ať se to nestane, Sam mě předběhla.
Stála před hlavním vchodem, ruce zaražené v kapsách kabátku. Když mě uviděla, na chvíli se vůbec nepohnula. I já jsem stála jakoby mě vytesali z kamene. Pak ale Sam udělala  tři kroky a ocitla se těsně u mne. Pár vteřin se mi dívala do očí. pak mě políbila. Stejně nečekaně, jako já předtím ji. V tu chvíli jsem byla tím nejšťastnějším člověkem na světě. Usmála se na mě a já na ni. Po dlouhé době sem měla pocit, že všechno bude dobré. Bohužel jen na krátko.
Dva týdny se Sam byly ty nejkrásnější, které jsem kdy prožila. Byly jsme stále spolu. po škole jsme se sešly a až do večera se buď procházely, nebo, když bylo špatné počasí, seděly u nás v prázdném bytě.
Sam uměla krásně hrát na klavír. Nechtěla jsem po ní, aby mi něco zahrála. Odmítala, tak jsem ji poslouchala, když po večerech cvičívala. Hudba, kterou hrála, ve mně vyvolávala pocity a myšlenky, o kterých jsem ani netušila, že je mám.
Jednou, když jsme se procházely, mi Sam položila otázku, kterou jsem si sama několikrát pokládala, ale vždy jsem ji raději zahnala do temných koutů mé mysli. jestli prý bych nechtěla říct tetě o nás dvou. Zamyslela jsem se. ne, že bychom náš vztah tajily, jen jsme o něm prostě nikomu neříkaly. Uvědomila jsem si, že se Sam snažila už několikrát naznačit, že jí to vadí. Mohla jsem za to hlavně já. I když jsem počáteční šok a pocit sebezhnusení už překonala, na veřejnost jsem s našim vztahem jít nechtěla. Nedokázala bych snést pohledy lidí. Nezvládla bych to.
Nenapadlo ě, že by to Sam mohlo vadit. Ale evidentně mě to napadnout mělo. Od té chvíle mi to pořád leželo v hlavě. I když na sobě Sam nic nedávala znát, poznala jsem, že ji to trápí. A nechtěla jsem ji ztratit. A tak jsem to jednoho deštivého odpoledne udělala.
Teta byla doma. Výjimečně. Seděla u stolu a pila černou kávu ze stejně černého hrnku, před sebou rozložené noviny, v ruce tužku. Sedla jsem si naproti ní a čekala, až si dodělá křížovku. Nesnášela, když ji někdo rušil pří luštění křížovek. A dnes jsem ze všeho nejméně potřebovala, aby teta byla naštvaná.
Po pěti minutách, kdy už mi začínala docházek trpělivost, teta pomalu složila noviny, zvedla hlavu a tázavě se na mě podívala
„Tak co bys potřebovala holčičko.“ Těžce jsem polkla. nesnášela jsem, když mi říkala holčičko, ale to teď bylo jedno. Zhluboka jsem se nadechla.
„Víš této…“ začala jsem a chvíli přemýšlela, jak dál „chtěla bych ti něco říct. Možná se ti to nebude líbit a mrzí mne, že jsem ti to neřekla dřív. Nevím, asi jsem se bála.“ teta nic neříkala a tak jsem pokračovala.
„Znáš Sam z našeho domu?“  teta kývla, ale opět nic neříkala, jen na mě upírala oči.
„byly jsme kamarádky, teda, stále jsme, ale nějak se to zvrtlo. Něco se mezi námi stalo. „ Na chvíli jsem se odmlčela, abych našla sílu to říct.
„Zamilovaly jsme se do sebe… Této, já, já jsem lesba. nevím, jak a nevím proč, ale přišlo to znenadání a nedokázala jsem to ovládnout.“
Teta chvíli jen tak seděla, nic neříkala a byla bílá jako stěna. Pak mi ji zničehonic bez varování ubalila. Facka byla tak silná nečekaná, že srazila ze židle na zem. Chvíli jsem nedokázala pochopit, zda se to skutečně stalo. Pak jsem zahlédla, jak se teta, nyní už celá rudá napřahuje k další ráně. jen tak tak jsem si stačila zakrýt obličej rukama.
teta do mě chvíli mlátila hlava nehlava a já tam jen tak ležela neschopna pohybu. Nechápala jsem to. Co jsem udělala tak strašného, copak jsem se nějak provinila? Udělala jsem snad něco nezákonného. Jen jsem se zamilovala.
Rány najednou přestaly. teta se narovnala, dala si ruce v bok a těžce oddechovala.
„Stěhujeme se. Nenechám ze svojí neteře dělat zrůdu.“
Zrůdu? Stěhujeme se? ta slova se mi zaryla do těla jako nůž. ležela jsem a vzlykala a uvědomila si, že bez Sam už nemůžu žít. Postavila jsem se hrdě se tetě podívala do očí.
„Já se stěhovat nebudu.“ řekla jsem a čekala na tetinu reakci. Další facka. tentokrát jsem na to byla připravená a ustála to. Tvář mě strašně pálila. A pak, dřív než teta stačila udělat, jsem defacto vzala nohy na ramena.
Seběhla jsem schody a začala zběsila bušit na dveře od Samina bytu. Když mi Sam otevřela, vběhla jsem dovnitř  a zakopla o aktovku, která byla postavená hned za dveřmi. Svezla jsem se na zem a začala nekontrolovatelně vzlykat. Sam mě objala a já jí všechno vyklopila. Všechno. A obě dvě jsme věděly, že bez sebe nechceme, nemůžeme žít.
„Vážně tvoje teta nepovolí?“ zeptala se mě Sam. Zavrtěla jsem hlavou, pořád jsem ještě nebyla schopna mluvit, přestala jsem ale už plakat. Obě dvě jsme věděly, že je jen jediné řešení.
Na vlakové nádraží jsme se dostaly bez problémů. Nebylo třeba slov, obě jsme věděly, že svět by nás nikdy nenechal na pokoji.Vždycky by se našli tací, jako je moje teta. Neměly bychom nikdy klid.
Stouply jsme si na koleje a pohlédly si do očí. Pak jsme se dlouze políbily. Vlak na kolejích zahoukal a neustále se přibližoval. Koutkem oka jsem zahlédla, jak vyjíždí ze zatáčky. Stiskla jsem Sam ruku a ona ji stiskla mě.
Jaká to ironie. Vlakem jsem svou cestu započala, vlakem jí taky skončím. Vlaky mne provázely celý život, je dobře, že umírám blízko nich. V jednom vlaku jsem se dokonce narodila. Svět bude v rovnováze.
Vlak se stále přibližoval, ale já už jsem na to nemyslela. Vnímala jsem jen JI. byly jsme tu spolu, já a ona, jen my dvě. A to bylo dobré.
Její rty chutnaly po malinách. A vlak byl stále blíž a blíž.

Žádné komentáře:

Okomentovat