4. února 2012

Můj život - Moje prokletí

 Když jsem to psala, bylo mi jedenáct. Pamatuju si, že padal sníh a byl vítr. Ale to je tak všechno.


Byla jsem na světě… ale nežila jsem!
Měla jsem oči… neviděla jsem!
Chtěla jsem milovat… nesměla jsem!
Můj život byl jako jedna velká jízda tím samým vlakem. Každý den jsem potkávala ty samé zastávky a jezdila potěch samých kolejích. Stala se ze mě loutka. Ano loutka. To je ten správný výraz. Problém byl v tom že jsem neměla nikoho kdo by mě vedl. Nikoho, kdo by tahal za provázky mého života a řídil můj svět. Ne. Já jsem se utápěla v neschopnosti a smutku, chyběla mi část mě. Byla jsem jenom polovina. Někdo tu měl být se mnou. Ale nebyl. Byl pryč. Napořád.

Ach, krásný to svět. Dívala jsem se přes zamlžené okno mého pokoje do krásné podzimní krajiny. Listy se právě začali obarvovat do ruda a zlata, všude panoval zvláštní klid. Dívala jsem se, ale neviděla jsme. Bylo to jako dívat se přes skleněnou stěnu. Viděla jsem ten obraz, ale nebyla jsem jeho součástí. Moje duše byla jinde. Moje duše už nebyla na tomto světě. Jen mé tělo tu přetrvávalo. Ale ne na dlouho. Už brzy přetrhnu tu nit, která mě spojuje s tímto světem. Už brzy.

Bylo chladné podzimní ráno. Právě vycházelo Slunce. Všichni kolem mě spali. Moje babička, dědeček, otec, matka dokonce i můj pavouk Annem. Jedině on mi bude chybět. Naposledy jsem ho pohladila. "Měj se tu krásně, můj maličký" zašeptla jsem a zavřela víko od terária. Na stůl v kuchyni jsem položila dopis. Nebyl nijak dojemný, jen strohé sdělení co jsem udělala. Moji rodiče,  prarodiče a sestra... to nebyla má rodina. Já jsem nepatřila k nim a oni nepatřili ke mě. Takhle bude všechno lepší. Moje drahocenná matička konečně dosadí na trůn Kailu,tu lepší dceru, můj otec už se nebude muset starat o tom, komu mě provdá. Moje prarodiče nebudou muset mít starosti o to jestli bude mít dostatečné vzdělání.  Všichni budou spokojeni. I já.

Nesnášela jsem svou... rodinu. To oni ,můžou za to, že už nejsem s ním. Vím to. Myslí si, že jsem hloupá, ale nejsem. Vím všechno. Viděla jsem jak moje matka podává nenápadně zbraň mému otci, viděla jsem jeho překvapené výraz. Viděla jsem jak se kulka zaryl do jeho srdce. V tu chvíli jsem myslela, že zemřu. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem ho ochránit. Doufám že mi odpustí.

Šla jsem známou cestou do zákoutí v parku. Tady mě nikdo nenajde. To místo znám jenom já a on. Je to naše tajemství. Chci aby se to stalo tady. Chci abych tady ležela navěky dokud se moje kosti nerozpadnou na prach a vítr je neodvane do dalekých končin na všechny strany. Pomalu zvedám svou zbraň. Stříbrnou dýku. Naposledy se rozhlédnu okolo sebe a pak... BODNU... A JEŠTĚ JEDNOU. Z těla mi vytéká krev a já jsem konečně šťastná. Moje duše letí pryč a já cítím, jak opouštím své tělo. Vidím světlo. Vidím jeho. Vztahuje ke mě ruce. Běžím.. chci ho držet ve svém náručí. Jsem v nebi. Je tu i on. Jsme tu společně. Jen my dva.

Žádné komentáře:

Okomentovat