5. února 2012

Muž s pomeranči


Vánoce jsou časem lásky, rodinné pohody a klidu. O Vánocích by měl být každý šťastný. I já jsem jako dítě miloval ducha Vánoc. Ne kvůli dárkům, byli jsme chudá rodina a každý z nás pěti dostával jeden, maximálně dva dárky, a to jen když naši rodiče dostali v práci prémie. Naše večeře se skládala z jednoho malého kapra, chleba a ovesné kaše. Ale vánoční strom jsme měli vždy obrovský, ověšený křížalami a skořicí, kterou maminka potajmu nosila z práce. Ten strom jsem měl vždycky rád. Stál jsem u něj a díval se na jeho zelené větve, které mi připomínaly ochranářsky rozevřenou náruč s vůní domova, do které jsem se kdykoliv mohl jako malé dítě vtisknout a něžně snít.
Na ten strom si pamatuju snad ze všeho nejvíce. I když, je tu ještě jedna věc, kterou mám s Vánoci spojenou, vzpomínka tak zvláštní, ale přitom důležitá, že bych ji jen těžko mohl vymazat z paměti, i kdybych náhodou chtěl. Ale já nechci A jsem si jist, že nikdy chtít nebudu.
Pamatuju si, každý rok, 24, prosince ráno vyrazila maminka teple oblečena s nákupní taškou přes rameno a šla až na druhý konec města. Tam se totiž prodávaly pomeranče. A ať byly naše Vánoce jakkoliv chudé, vždy jsme měli alespoň jeden pomeranč. Byla to taková tradice. Zvyk. Pomeranče jsme měli jen jednou, jedinkrát za rok. Na Štědrý den. A právě pomeranče hrají v téhle vzpomínce důležitou roli.
O Vánocích v roce 1982 byli totiž má mamka i bratři nemocní. Táta musel pracovat. Bylo mi jasné, že pro pomeranče můžu dojít jenom já. Cítil jsem jako hrdina, který zachrání království, nebo něco takového. Celé tělo se mi naplnilo adrenalinem, jestli to tak můžu říct. Cítil jsem tu hrdost, tu pýchu, že poprvé ve svém, zatím poměrně chudém životě, budu dělat něco víc vzrušujícího, než jen hrát si s kamarády na pionýry. A to jsem tehdy považoval za nejlepší zábavu svého života.
Nemohl jsem se dočkat. Maminka mi snad tisíckrát donekonečna opakovala, co mám jak udělat. Oblékla mě do roláku, svetru, podvlíkaček a teplé kombinézy, na rameno mi zavěsila plátěnou tašku (Její plátěnou tašku na pomeranče!). Do jedné ruky mi vložila peněženku s penězi, přičemž mi donekonečna opakovala, že ji nesmím ztratit a do druhé papír, kde byly napsané všechny ty instrukce, které mi předtím tak pečlivě vtloukávala do hlavy. Nakonec mi obula fialové sněhule a vlepila pusu na čelo.
Byl jsem na sebe vážně hrozně pyšný, jak jsem si tak kráčel ulicemi, natřásal se jako páv a přitom si v hlavě neustále přehrával, co vše bych měl udělat. Stoupnu si do fronty a počkám, dokud na mě nepřijde řada. Pak dám prodavači peníze a tašku a řeknu, že bych chtěl pět kusů (to slovo si musím zapamatovat). Pak si vezmu tašku i s pomeranči zpět a rychle se vrátím domů. Jo, přesně tak to udělám. A až přijdu domů, budou na mě všichni pyšní, budou mě chválit, táta mě poplácá po zádech.  Až si uděláme tyhle pomeranče, budu z nich mít úplně jiný pocit. A pak, každý rok budu pro pomeranče chodit už jenom já sám.
No jo, byl jsem holt malý kluk. A malí kluci mívají své sny. Jenže nakonec to všechno dopadlo úplně jinak.
Došel jsem až k velkému parkovišti, kde to všechno probíhalo. Byl jsem uchvácen velikostí toho všeho. Všichni lidé byli tak, tak zajímaví. Smáli se a povídali si, paní s trvalou rozmlouvali o počasí, o tom, co pekli za cukroví, a co budou dělat ke štědrovečerní večeři.  Obdivně jsem se rozhlížel kolem sebe a nasával tenhle krásný svět velkých a dospělých. Byl jsem udiven a okouzlen. A líbilo se mi to. Připadal jsem si najednou tak velký a dospělý. I když byly oni všichni o metr větší než já.
Stoupl jsem si do fronty za postaršího muže ve tmavém kabátu, sahajícím mu až po kotníky. Na hlavě měl klobouk a na rukou pletené červené palčáky, stejnou barvu měla i šála, kterou si pěvně obmotal kolem krku. Celkově se sem vůbec nehodil, na tohle špinavé parkoviště plné tlačících se lidí. Otočil, usmál se a šibalsky na mě mrknul. Celým tělem mi projel záchvěv zvláštního tepla. Usmál jsem se na něj taky, ale to už jsem z toho zvláštního muže viděl zase jenom záda. 
A tak jsem čekal, oči sklopené k zemi. Adrenalin už mi z těla vyprchal a místo něho se dostavila nejistota. Možná i strach. Byl jsem netrpělivý a měl jsem pocit, že se fronta vůbec nehýbe. Vždy, když jsme se posunuli o krok vpřed, srdce mi poskočilo radostí. Jenže fronta byla hrozně dlouhá. Ve skutečnosti mohla uběhnout tak půl hodina, ale mě přišla neskonale dlouhá.
A pak se najednou obličeje lidí kolem mě začali měnit. Lidé se nesmáli, veselé obličeje vystřídaly zamračené a ustrašené tváře. Šum se utišil a všichni se tak nějak semkli blíž k sobě, jakoby čekali katastrofu, nebo něco takového. Nic jsem neviděl, všichni se zdáli najednou nejméně o několik metrů vyšší, jako obři. Rostli do nebes a já se scvrkával.
„Co se to tam děje?“ ozvalo se odněkud
„Někdo by měl zavolat policii.“
„Nechte nás být.“
Bál jsem se, poprvé jsem v tu chvíli pocítil pravý, nefalšovaný strach. Všichni se na mě tlačili, postrkovali se a křičeli jeden přes druhého. Každý říkal něco jiného, každý se snažil dostat ven z toho chumlu směrem ke svému domovu. Rozplakal jsem se. Někdo mi vyrazil z ruky papírek s instrukcemi. Strkali do mě, všichni už křičeli naplno, byl to velký a nebezpečný zmatek.  Pořád do mě někdo strkal a já si uvědomil, že nevím kudy kam. Brečel jsem a volal maminku, ale dav mě unášel dál a dál. Ozvalo se několik výstřelů. Výkřiky, hlasy se mísí do jedné velké míchanice. Nevěděl jsem, co dělat. Snažil jsem se prodírat davem, vyskočit a něco zahlédnout, ale velká těla dospělých mě vždy stáhla zpět. Nebe nade mnou se pomalu zavíralo, přes slzy jsem neviděl skoro nic. Poprvé ve svém životě jsem měl pocit, že je konec. Neustále se ozývaly výkřiky bolesti, nebo možná ryzího šílenství. Výstřely, následované výkřiky se začaly stupňovat. Vzduchem se šířil dým spáleného lidského masa.


A pak mě najednou popadly něčí ruce, přimkli do náruče a pevně držíc, utíkali se mnou pryč. Zabořil jsem svůj ubrečený obličej do tmavého límce kabátu. Hlasy se pomalu utišily. Výstřely se ztrácely, až nakonec úplně zanikly. Můj zachránce mě postavil na chodník a urovnal mi čepici, která mi mezitím skoro spadla z uší. Podíval jsem se mu, ani nevím proč, na boty. Byly stříbrné, andělské.
Jak jsem tak zvedal hlavu, viděl jsem, že krok prazvláštních bot můžu vidět jen po kotníky dlouhý černý kabát. Červené palčáky a šálu. A černý klobouk. Byl to ten samý muž, jenž se na ně ve frontě otočil, a tak šibalsky na mě mrkl a usmál se.
Znovu se na mě usmál a do ruky mi vložil mou (ano MOJÍ) tašku. Jenže byla nějak těžší. Podíval jsem se do ní a vyjeknul překvapením. Bylo v ní pět pomerančů. Velkých, oranžových, ale hlavně jenom mých. Sáhnul jsem si na ně, abych se přesvědčil, že jsou opravdu skutečné. Byly. Byly skutečné a byly teď jenom moje.
Natáhl jsem ke svému zachránci ruku s penězi, které jsem po celou tu dobu pevně svíral v ruce. Jen zavrtěl hlavou a než jsem se nadál, otočil se a odešel. A nechal mě tam stát. Malého kloučka s taškou plnou pomerančů, šťastného a udiveného. Když zmizel za rohem, ještě chvíli jsem tam o samotě stál a pak jsem se vydal rychle domů.
Hned jak jsem přišel, vrhla se na mě maminka, vystrašená a uplakaná a tiskla mne k sobě. Když jsem pak večer usínal, ležel jsem v její náruči a ještě než jsem se úplně vnořil do říše spánku, zašeptal jsem:¨
„Mami, mohou andělé existovat?“
Cítil jsem jen její lehké přikývnutí.
„Jeden mi tě vrátil domů.“
Ani netušila, jak velkou možná měla pravdu.
Nikdy už jsem nešel pro pomeranče, ani sám ani s mamkou. Po roce 1989 jsme si už pomeranče kupovali úplně normálně. Všechno se změnilo. A většina k lepšímu. Pak z nás zbyla už jen Česká republika. Ale to už pro mě nebyly důležité události. Avšak nikdy jsem nezapomněl na Vánoce v roce 1982. Ještě hodně let poté, když jsem byl na střední, pak na vysoké, pak už šťastně ženatý a dvojnásobný otec, jsem chodil na to parkoviště a hledal sebemenší známky přítomnosti mého anděla. Chtěl jsem mu ještě naposled, za všechno poděkovat.

Žádné komentáře:

Okomentovat