4. února 2012

Na Větrné hůrce - Emily Bronteová

Autor: Emily Brontëová
Ilustroval : Zdeněk Brdlík
Přeložila: Květa Marysková
Obálka: Milan Albich
Vydalo: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960

Příběh začíná ve chvíli, když se náš vypravěč, pan Lockwood, ubytuje na Drozdově. Drozdov mu pronajímá Heathcliff, postarší mrzutý muž. Ten žije na Větrné hůrce spolu s Kateřinou, hrdou mladou slečnou, Josefem, starým a hrubým sluhou a Heretonem, téměř nemluvným mladíkem. Na Drozdově slouží Nelly, hospodyně, jež dříve sloužila na Větrné hůrce. Po nepříliš přívětivém uvítání, ze strany všech obyvatel Hůrky, se pan Lockwood ztratí v bažinách a následně onemocní. Touží ale po společnosti, i když se do Drozdova přistěhoval právě proto, aby lidem unikl, a tak mu hospodyně Nelly začne vyprávět značně zamotaný příběh z Větrné hůrky, po kterém pana Lockwood mrazí v zádech.

Kniha Na Větrné hůrce je velmi temná a jak už bylo mnohokrát napsáno, je to geniální a bohužel jediné dílo Emily Brontëové, další z řad výjimečných ženských spisovatelek. Její život byl krátký, ale přesto dokázala stvořit velmi zajímavé, přímo impozantní dílo. Asi nejpozoruhodnější je celková celistvost děje,přičemž všechny cestičky, které byly započaty jsou dokončeny, ať už smrtí daného člověka, nebo něčím zcela jiným. Jedná se o román, jež sleduje rodinu, spíše možná říct skupinu lidí po dobu několika generací, a tak je velmi pozoruhodné, že autorka dokázala vykreslit charaktery postav natolik uvěřitelně, aby je poté mohla nechat dělat věci, které dělají, a přitom to čtenáři nepřišlo ani trochu divné. Navíc je tu vidět podobnost charakterová mezi rodinnými příslušníky, za což já osobně skládám autorce největší poklonu. Utvořila totiž skupinu lidí a spojila je v jednu velkou rodinu.

Další zajímavou věcí na této knize je, že je nám vlastně vyprávěna člověkem, který k lidem, jež hrají "prim", nemá žádný citový vztah. Příběh jako takový sice vypráví Nelly, ale vypravěčem celé knihy je pan Lockwood a ten s celou historií Větrné hůrky nemá vůbec nic společného. Je velmi zajímavé sledovat, jak se neznámý člověk ocitá uprostřed dění a seznamuje se s celou situací. Poznává obyvatele Větrné hůrky a jejich temnou, velmi prazvláštní minulost a dělá si na ně vlastní názor což nás nutí pokládat si otázku, co si o hlavních hrdinech myslíme my sami.

Je tu jen jedna větší věc, která mi dost vadila. Vyznat se totiž ve jménech je po čertech těžká věc. Jeden má Linton jako příjmení, druhý jako jméno, Kateřiny jsou tam dvě a to ani nemluvím o mužské populaci, jejiž jména jsem prostě nebyla s to rozlišovat, když jsem se hodně zabrala do čtení. Navíc se mi těžko zapamatovávaly příjmení, protože jsem si vždycky nemohla uvědomit, kdo se jak jmenuje. Zkrátka ve jménech jsem měla pořádný "maglajs", proto jsem taky prvních několik desítek stránek četla opravdu těžko, pak už jsem se dostala do obrazu a najednou už to "jelo".

Jinak ovšem Na Větrné hůrce podle mě nemá žádnou větší chybu. Jistě, pro milovníky sladkých příběhů to asi nebude to pravé ořechové, ale já jsem si tento příběh zamilovala. Má správnou atmosféru a, i když mi ne všechny postavy jsou sympatické, dokázala jsem u jejich smrtí brečet.

Do budoucna plánuji rozšířit svou knihovnu o celou sbírku sester Bronëových, takže to určitě není naposled, co se s Hůrkou setkávám (mám ji půjčenou od kamarádky).

P.S.: Za zmínku stojí také krásné tématické ilustrace. Všechny jsou dokonalé.

Žádné komentáře:

Okomentovat