5. února 2012

Nikdo nemůže..

Klečela a dívala se na poničený náhrobek. Klečela a mohlo by se zdát, že je jen sochou. Mohlo by se zdát, že již není mezi námi, že ji zima zbavila života. Ale ona jen přemýšlela, vzpomínala a užírala setou myšlenkou, že je navždy pryč. Pod šaty jí tepalo srdce plné žalu, krev jí proudila v žilách, ale nedodávala jí žádnou energii. Byla jako skořápka, kterou držely pohromadě jen zbytečky lepidla.

Foukal studený vítr a stmívalo se. Ale ona stále seděla na jednom místě, u jednoho hrobu a ani se nehnula.
Ozvalo se tiché zavrzání, jak se otevřela stará rezavá brána od hřbitova a vypustila ven poslední návštěvníky. Dívka zůstala na hřbitově sama, ale nikterak jí to nevadilo. Stále jen klečela a pozorovala náhrobní kámen.

Ten hrob se zdál starý, byl neopečovávaný, jako by tu snad stál od počátku věků. Porůstala ho tráva a plevel, schránka na svíčku měla vyražená sklíčka. Byl to opuštěný hrob, vypadala jako upuštěný hrob a přesto u něj seděla ta dívka a oplakávala mrtvého, který tam ležel pod hlínou v dřevěné rakvi.

Ve skutečnosti tu ten hrob vykopali před třemi lety. 24. Listopadu 1995.  Ten den bylo sychravé počasí, pršelo a chvílemi dokonce padaly kroupy, vítr byl tak silný, že o kus dál shodil tři malé břízy. Na pohřeb přišla jen jedna dívka. Ta, která tu nyní sedí u hrobu.

Byla už tma, den se chýlil ke konci a noc se připravovala převzít vládu nad lidskými životy. Dívka se však stále nezvedala, zůstávala ve strnulé poloze sedět dál, na míle daleko vzdálená a přesto stále zde. Ani tady, ani tam. Zůstane u hrobu věčně? Bude tady sedět do konce svého života, dokud ji krev v těle nezmrzne a srdce nepřestane bít?

Brána znovu zavrzala a vpustila tak na hřbitov posledního návštěvníka. Začal pomalu padat sníh. Návštěvník, mladý muž, se nerozhlížel a zamířil do zadní části hřbitova, k místu, kde seděla dívka. Pomalu k ní došel a poklekl vedle jejích nohou.
„Jak dlouho už tu sedíš?“
Dívka jen neznatelně pokývala rameny. Slova pro ni byla zbytečná. Čas v jejím životě už nic neznamenal. Nevnímala minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce ani roky. Všechno, celý její život se pro ni sléval do jedné velké černé šmouhy.
„Měla bys jít domů,“ zašeptal mladík „odpočinout si.“
Dívka jen zatnula ruce v pěst.
„Nechci.“ Řekla a pohodila přitom vzdorovitě vlasy, jež jí vyklouzly zpoza tmavě modré čepice a padaly jí do tváře.
„Už je to tři roky. Musíš jít dál. Musíš zapomenout.“
Dívka jen zakroutila hlavou.
„Nemůžu.“
„Můžeš. Nechceš.“
„A ty bys snad chtěl?“  Třesoucí rukou si dívka setřela slzy, které se jí začaly kutálet po tváři. Její hlas však zůstával podivně klidný. Jako by tohle podstupovala každý den. „Po tom, co mu udělali? Po tom, co udělali nám? Co udělali mě?“ Poslední slova zašeptala spíše sama sobě. Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala.
„Řekni, jak mám zapomenout, když každý den cítím jen prázdnotu a strach? Nenávist k sobě samé, za to, že jsme tu zůstala a nenávist k němu, za to, že mě tu nechal. Řekni, jak mám zapomenout. Jak bych se mohla jen tak zvednout a jít dál.“
    Mladík zavrtěl hlavou.
 „Vždycky bys měla za kým jít. Moc dobře to víš. Není fér říkat, že nemáš pro co žít.“
Dívka i mladík se odmlčeli. Ticho přerušovalo jen skučení větru. A pak se dívčiny rty pohnuly, tak těžce a pomalu, jako by ta slova nemohla unést na jazyku.
„Vidíš ten hrob? Nikdo se o něj nestará, protože měl jenom mě.  Jenom mě a já o ten hrob pečovat nebudu. Nikdy. Nikdy mu sem nedám jediné kvítko ani mu nikdy nezapálím svíčku, protože bych si pak navždy připustila, že je pryč a že už se nikdy nevrátí. A to já nechci. Nikdo mi ho nemůže nahradit stejně, jako nikdo nemůže zaplnit tu díru v mém srdci. Nikdo nemůže…“
Na chvíli bylo zase ticho. Úplné, nevinné ticho. Vítr se utišil a přestal padat i sníh. Jakoby i příroda poznala, že je konec, že pro dnešek už nebudou žádné slzy, protože ty poslední si dívka setřela nyní už zase klidnou rukou. Atmosféra nutící člověka k zamyšlení a k pláči pominula a zůstalo jen nevinné ticho.
Mladík se postavil a chvíli se na dívku díval svýma modrýma očima. Pak zašeptal:
„Jestli někdy zapomeneš, přijď. Vždycky budu čekat.“
„Přijdu, jestli bude někdy tenhle hrob spravený. Pak bude i mé srdce v pořádku. Ale rány, které jsem urtžila já, se nehojí.“
Mladík přikýval a se svěšenou hlavou odešel. A dívka ještě dlouho do noci seděla u hrobu a vzpomínala. Když se začalo rozednívat, zvedla se a pomalým krokem odešla ze hřbitova. Vítr si pohrával s jejími vlasy. A zase začalo sněžit.
………………………………………………………………………………………
JARO ROKU 1999

Tři a půl roku ležel ten hrob bez úprav, bez ozdob a chátral a stárnul, tak jako stárne zlomená duše. Náhrobní kámen prorůstala tráva a plevel. Nikdo se o něj nestaral. Nikdo na něm nezapálil svíčku, ani jedinkrát za ty tři roky a šest měsíců. Nikdo na něj nikdy nepoložil věnec z chvojí. Nikdo ho nikdy nenavštívil.  Jen jedna dívka u něj den co den sedávala. Avšak nikdy se o něj nestarala, Až do dnes.
    Neklečela u něj, jako obvykle, ale s hrabičkami v ruce upravovala poslední nerovnosti hlíny. Ve dvou pruzích se tyčily čerstvě zaseté macešky. Náhrobní kámen zdobily velké květináče, jenž také vhodně zakrývaly praskliny, které již dívka zbavila veškerého plevele. Mezi nimi stála malá skleněná lahvička, v níž hořela svíčka.
    Brána hřbitova zavrzala. Zatímco si dívka prohlížela svou práci, přiblížil se k ní zezadu tentýž mladík, který za ní přišel  před půl rokem. Nyní ji chytil za ruku a políbil do vlasů.
„Je čas jít dál.“
A dívka se pomalu otočila a šla. 

Protože každá rána, i ta nejhlubší, se jednoho dne zahojí...

Žádné komentáře:

Okomentovat