28. února 2012

Odpousť mi!

Povídání ve verších o životě, o smutku o lásce a utrpení. 


Jen tak mimoděk se pousměješ,
utrousíš tichou omluvu 
a myslíš, že pak bude všechno fajn.

Jen tak mimoděk mi položíš dlaň na rameno
a líbneš mě lehce do vlasů,
myslíš si, že to stačí, že je to dostatečná omluva,
i když já se před tebou vždy plazím,
ponížená.

Jen tak mimoděk prohodíš,
že by bylo fajn vyjet si na loď,
ale už nevidíš můj zničený obličej,
protože tohle podle tebe stačí,
víc není potřeba k omluvě,
a tak se otáčíš zády a odcházíš.
"Vyzvednu tě v sedm, buď připravená."

A já vím, že musím být přesná,
protože ty nepočítáš minuty, ale vteřiny.
Přesně v sedm stojím před domem,
na sobě šaty, které z duše nenávidím,
ale tobě se v nich tak líbím,

Vypadáš, jako bys na všechno zapomněl,
jako by ta minulá noc neexistovala.
Zapomněl, jak si mě rval za vlasy a řval na mě
 a donutil mě tisíckrát přísahat, že tě nikdy neopustím,
donutil mě tisíckrát prosit o milost,
 donutil mě prosit o odpuštění.

To jsi vážně tak rychle zapomněl,
nebo si jen, jako vždy, namlouváš,
že je to v pořádku. Jenže není.
Říkáš mi, že mě miluješ 
 a pak šeptáš, že je to všechno má chyba.
Že ti nedávám jinou možnost.

Jenže ty vidíš jen to, co chceš.
Vždyť já jsem tě kdysi milovala.
Ale teď?
Ponížil jsi mě, jako nikdo předtím.
Udělal si ze mě trosku, jen stroj,
který se neustále omlouvá.
Omlouvám se každý den,
každou minutu svého zničeného života.
Díky tobě.
Stvořil jsi ze mě jen robota,
prázdné tělo bez duše.

Jak jsi mohl?

Nastoupíme do auta a ty mi
omylem přivřeš vlečku ve dveřích.
Jen tak mimoděk se pousměješ,
"Promiň" řekneš, ale já už ti to nevěřím.
I  když to v tuhle chvíli možná myslíš vážně.
Možná se mi v tuhle chvíli omlouváš
za všechno, co jsi mi udělal.

Hnusí se mi to slovo.
Hnusí se mi, když někoho prosím o odpuštění.
Tak ponížená, prázdná, bez emocí.

Večer byl krásný, ale
já jsem si toho nedokázala všímat.
Protože jsem na něm musela být s tebou,
a připadala jsem si jako pes na řetězu.
Sledoval jsi každý můj krok.
Žádná svoboda, volnost, nic.

Jenže večer neskončil zrovna dobře.
Nedokázal jsi je k tomu obchodu přemluvit,
a já celou cestu trnu, kdy vybuchneš.

Společně vkročíme domů, a ty zapadneš k televizi.
Ale nesleduješ zápas, přemýšlíš.
Co jsi udělal špatně?
Pak si mě zavoláš a ptáš se, jestli tě miluju.
Odpovídám že ano, i když je to ta největší lež.
Možná, že to vycítíš, protože popadneš knihu,
co leží na konferenčním stolku,
a hodíš ji po mě.
Sotva se dokážu uhnout.
V tu chvíli už vím, že se včerejší noc bude opakovat...

Ráno, stejně jako to předešlé.
Jen tak mimoděk se usměješ,
utrousíš tichou omluvu 
a myslíš, že pak bude všechno fajn.
 Jenže nebude. Už nikdy nebude.

Žádné komentáře:

Okomentovat