4. února 2012

Souad, upálená zaživa

Otřesné svěděctví o zločinu ve jménu cti.
Můžete vyjít ven na ulici v sukni, mužete se bavit s muži, vzít si koho chcete a kdy chcete, mít děti i když nejste vdaná. Pro Vás samozřejmé věci, pro ni důvody, proč se bát o svůj život.
V některých zemích jsou dnes ženy ve vězení. Je to jediný prostředek, jak je ochránit před smrtí, a dokonce ani tam nejsou v úplném bezpečí. Muži, kteří je chtějí zabít, nebo se o to již pokusili, jsou však na svobodě.
(část textu ze zadní strany knihy)

Souad vyrůstá v malé vesnici v Jordánsku. Neví nic o tom, jak mohou ženy žít v západní civilizaci, za samozřejmost považuje to, že otec je hlava rodiny, když udělá něco špatně, zaslouží si být zmlácená, žena je méně než dobytek, pokud se podíváš na cizího muže, zase budeš zmlácená. Když byla Souad malá, utrhla jedno nezralé rajče. Její otec jí donutil ho sníst, držel jí za vlasy a obličej tlačil do misky, jako by byla pes. Souad na to byla zvyklá.

Ženy jsou v tamějších podmínkách opravdu méně než dobytek. Dokonce i zákon říká, aby byli soudci shovívaví, pokud jde o vraždu ve jménu cti. Podle tamějších zvyků totiž muž musí očistit svou rodinu, pokud ji některá žena pošpinila. Souad byla svědkem, kdy její bratr uškrtil telefonní šňůrou její vlastní sestru, za kterou se nikdo nechtěl provdat. Díky tomuto zákonu málem přišla o život i Souad. Její vlastní švagr ji polil benzínem a zapálil. Jen zázrakem přežila.

Když Souad vzpomíná na bratra, říká, že on byl princ. Jakožto jediný syn v rodině se o něj všichni starali. Další zážitek, na který Souad vzpomíná, je jak její matka dusila své vlastní děti. Přesněji řečeno dcery. Musela, protože nemohla mít tolik dcer. Bylo štěstí, že měla alespoň jednoho syna.

Souad začíná mít problémy, když se zamiluje do muže, který bydlí naproti jejich domu. I když se na muže nesmí dívat, nesmí s ním mluvit, nesmí vlastně vůbec nic, tento muž nakonec Souad svede a ona s ním bude těhotná. Jedna z nejhorších věcí, co se jí mohla stát. Právě díky tomu je Souad upálená zaživa. Vlastním švagrem.

Poté co Souad převezou těžce popálenou do nemocnice, ukáže se, že ani doktoři nemohou nic dělat. Poskytují sice Souad základní péči, rozhodně ale nejsou šetrní ani se jí to nijak nesnaží zpříjemnit. Nechávají ji umřít. Kdyby do téhle nemocnice nedorazila Jacqueline, Souad by zemřela a nikdo by její příběh neznal. Nikdy bychom se nedozvěděli, co všechno se ještě v našem světě děje.

I přes otřesné zážitky žije dnes Souad celkem "normální" život. I když, normální život nebude mít nikdy. Nesmí se koupat, díky popáleninám musí chodit neustále zahalená. Souad má dnes dvě dcery. A syna, Maruana. Ten se jí narodil, ještě když byla v nemocnici v Jordánsku. Přežil.

Když jsem tu knihu dočetla, uvědomila jsem si, co všechno mám. Ty ženy žijí v bídě a nouzi a neznají nic jiného. Neuvědomují si, jak by mohly žít. I po těch několika letech chodí Souad rychle, s hlavou sklopenou. I po poznání, že je jiný život, Souad nechodí k židovskému řezníkovi. Stále v ní přetrvávají zvyky a tradice, které měla v minulém životě. A bude je mít v mysli zřejmě až do smrti.
zdroj obrázku

Žádné komentáře:

Okomentovat