5. února 2012

Píseň osamělé duše

Popsala jsem tvou kůži
inkoustem z mé vlastní krve,
popsala jsem ji slovy,
která nedokážu vyslovit.
Ale tys ta slova smyl
do srdce mi tím rýhu vryl.

Dala jsem ti kus mé duše
v trezoru, kód jsi měl jen ty.
Dala jsem ti celé své srdce
a tys ho předhodil tygrům.
Nechal jsi mě stát osamělou,
na ulici pod lampou, noc celou.

Vložila jsem v tebe důvěru
zabalenou v hedvábném šátku
svěřila jsem ti vlastní život,
když se mi země bortila pod nohama.
A tys mě nechal spadnout do propasti,
s jinou se oddával hořkosladké slasti.
S JINOU!

(Stejně bláhovou jako jsem byla já!)

A tak si zpívám píseň osamělou,sama,
 v propasti, slova se odráží od stěn.
A vím, že v té propasti zůstanu navěky
a minulost krásná bude už jen sen.

Sen a vzpomínka ztrácející se v mlze.
Dál, dál, dál ode mě.

Žádné komentáře:

Okomentovat