5. února 2012

Přátelství


V době Sedmé světové války, kdy se rozpadaly největší světové velmoci té doby, Čína, U.S.A., Rusko a Peru (které ovládlo celou Jižní Ameriku v šesté světové válce), lidé přestali věřit sami sobě. Skupiny, které tvořilo víc, jak pět lidi jste skoro nepotkali. Z lidí se staly stvůry, každý podezíral každého. Synové pronásledovali své otce a matky potají zabíjely své dcery. Lidstvo pomalu, ale jistě spělo k záhubě. Důvodem byla jediná věc.
    Po šesté světové válce Angličtí vědci vynalezli látku, která dokázala v lidském mozku zablokovat veškeré emoce, bolest strach ale hlavně vztahy k jiným osobám. Anglie poté potají otročila lidi a měnila je na své bojující vojáky, kteří neznali přátelství, lásku ani nenávist. Látku ale Anglii ukradly i další státy a sedmá světová válka byla na spadnutí. Lidských robotů bylo čím dál tím více a nakonec se vymkli kontrole.
    Tenkrát lidé přestali věřit sobě navzájem. Z měst se stala divočina, kdo neměl zbraň, nemohl přežít. Malé děti žily na ulicích a přihlížely vraždění, přičemž potají doufali, že poražený bude mít v kapsách nějaké jídlo, čí něco vzácného, co by mohli směnit za kousek plesnivého, gumového chleba. Nebo mrtvou krysu. Cokoliv, co se dalo jíst, bylo dobré.
     Když už se zdálo, že lidstvo zahyne a nezůstane po něm nic než polorozpadlá města, skupina vzdělaných lidí vynalezla Zázrak. Někteří tomu říkali Probuzení, jiní Světlo na konci tunelu. Názvy se lišily, ale všichni to považovali za vysvobození. Zázrak byla látka, která donutila lidský mozek, aby všechen živý organismus považoval za přátele. Vyhladila z mozku všechny negativní emoce. Trvalo pět let, než se látka rozšířila po celém světě. Začalo to v Indii a postupně se to rozšířilo na celou planetu. Lidé už neznali nepřátelství. Zázrak se vyráběl v malých pilulkách, jako sypací prášek nebo sirup. Všichni ho milovali. A s ním i jeho vynálezce Arnolda Smitha. Byl to on, kdo sjednotil veškeré lidstvo. Každé dva roky se pořádali mezinárodní Aperland, všichni se museli sejít na radnici v jejich městě a vzít si další dávku Zázraku. Při tom všem Arnold Smith vystoupil v celosvětové televizi a promluvil k lidu.  Nikdo se neodvážil nevzít si Zázrak a tak po celém světě žili lidé v míru a bez nepřátelství po celých jedenáct let. Dvanáctý rok, když se měla konat další, v pořadí sedmá Aperland, se stalo něco neočekávaného. Něco, co změnilo osud Arnolda Smitha. A nakonec i celého lidstva.
    Arnold se na sebe naposledy podíval do zrcadla.  Viděl to, co každý den. Sto devadesát dva centimetrů vysoký muž, ve středních letech, vlasy sčesané na patku a oholená brada.  Černý oblek bez jediné chybičky, šitý na míru. Arnold se zhluboka nadechl. Nikdy, ani v těch nejbláznivějších snech by ho nenapadlo, že jednou bude stát v obleku, na prstu bude mít prsten s briliantem a bude se dívat do zrcadla, jehož rám je celý ze zlata. Ano. Arnold se stal vládcem celého světa. Arnold měl všechno. Milující manželku, palác, dva hrady, tři zámky a devět víkendových sídel.
    „Pane, už musíme jít“. Ve dveřích se objevila mladá, černovlasá služebná a vyrušila tak nejmocnější muže planety v rozjímání. Arnold se na sebe naposledy podíval „ Už jdu… Mary?“ Arnold si v duchu vynadal, že si nedokáže zapamatovat ani pár jmen. Služebná se zčervenala a s tichým juuu vyšla z pokoje. Že bych se tentokrát trefil? Pomyslel si Arnold a s úsměvem na tváři vyšel ze salonku.
    Obrazovka s průměrem asi padesát metrů zatím zela černotou. Přesto na ní upírali oči miliony lidí, kteří si přišli do Londýna, vzít svou dávku Zázraku. Už za pár minut se měl objevit jejich spasitel. A každý ho chtěl vidět. Takových obrazovek bylo po celé zemi několik tisíc. V každém městě musela být alespoň jedna, aby každý mohl vidět spasitele, když nastane Aperland. Už zbývalo jen pár minut.
    Arnold se posadil na pohodlnou, kůží potáhlou židli a v duchu se modlil, aby nic nepopletl. Už za pár minut se měl objevit před celým světem, a přestože tohle postupoval každé dva roky, ještě si na to úplně nezvykl. Nervózně se ohlédl. Jeho manželka Elis tu ještě nebyla. Potřeboval ji vidět. Elis byla jediný člověk, kterému mohl věřit. A teď tu nebyla. Arnold cítil, že jestli ji neuvidí, nedopadne to dnes dobře.
    „Tři minuty do začátku“
Zazněl hlas hlavního z kameramanů. Arnold se nervózně ošil „Kde je?“ A pak se otevřely dveře a Elis Smithová vstoupila s překrásným úsměvem, oblečená do poslední módy. Nervózně si mnula ruce. Arnold se zarazil. Něco nebylo v pořádku. Elis pomalu přešla přes celou místnost a postavila se ke svému manželova.
     „Minuta a půl do začátku“
„Co se děje zlato?“ Arnold pomalu cítil, jak z něj vyprchává štěstí. Elis byla celá bledá. Vypadalo to, jakoby zápasila sama se sebou.
    „Minuta do začátku“
Elis? Arnoldův hlas už zněl vyděšeně. „Elis prosím odpověz mi.“
    „Půl minuty do začátku“
Elis Henriová se zhluboka nadechla. Věděla, nějakým způsobem že tohle změní jí i jejímu manželovi život. Jen nevěděla, jestli k dobrému, nebo k lepšímu.
    „Deset sekund“
Arnold si nervózně promnul ruce. Nechápal, co se to děje. A měl strach.
    „Pět sekund“
„Arnolde já…“ Elisin hlas zněl, jakoby se dusila
    „Čtyři sekundy“
„…víš, musím ti něco říct……“
    „Tři sekundy“
„JSEM TĚHOTNÁ“
    „ Dvě sekundy“
S těmi slovy vyběhla Elis Henriová z místnosti.
    „Jedna sekunda“
A Arnold Smith zůstal jako opařený. Nevěděl, co má cítit. Nevěděl, jestli má plakat nebo se smát.
    „AKCE“
Arnoldův obličej se objevil na tisících obrazovkách po celé zeměkouli. A on nevěděl co říct.

    V té nejlepší nemocnici panovalo boží dopuštění. Na sále ležela manželka Arnolda Smitha, Elis Smithová. A něco s ní nebylo v pořádku. Porod trval už jedenáct hodin. Kolem Arnolda se válely kelímky od kafe z automatu, které mu pomáhalo udržet se při vědomí. Nemocniční chodba na něj najednou působila jako vězení. Tolik by potřeboval odejít, tolik by potřeboval vidět svou ženu, vědět, že je v pořádku. Ne. Viděl jen doktory, kteří neustále běhali sem a tam, na obličeji měli ustarané výrazy, a co půl hodinu nosili na sál další transfuze s krví. Arnold se ošil. Nesnášel bezmoc. Po dalších třech hodinách se dveře sálu konečně otevřely. Dva doktoři ve svých bílých pláštích vyšli s ustaraným výrazem ve tváři. Arnold věděl, že něco nebylo v pořádku. Další slova k němu dolehla jakoby z velké dálky.„Je nám to moc líto. Vaše manželka Vám porodila zdravého chlapečka, sama ale podlehla velkým ztrátám krve. Už jsme ji nedokázali zachránit……“
    Víc už Arnold neslyšel. Schoval si obličej do dlaní. Přišel o to jediné, co na světě měl. O jediného člověka, který mu byl blízký. V tu chvíli se Arnoldovi zbořil svět. A mohl za to jediný člověk. Malé děťátko, které si Arnold odvážel společně s mrtvým tělem své manželky. Michael Arnold Smith.
    Michael Arnold Smith nikdy nechápal, proč se k němu jeho otec chová odměřeně. Nikdy ho neuhodil ani mu nedal žádný trest, ale choval se k němu jako k cizímu. I když, i k cizím se choval líp. Na všechny se usmíval a ke všem byl přátelský. Ke všem, kromě Michaela. Tedy jen pokud byli spolu sami. Na veřejnosti se Michaelův otec choval vždycky tak mile. Michael ale věděl, že je to přetvářka. Vždycky, když skončila nějaká schůze, nebo přenos televize, stal se z Michaelova otce zase jen mrzutý muž, bez jakýkoliv citů. Jen schránka, bez duše. Jen tělo, které už dávno mělo odejít, z tohoto světa. Jen skořápka bez emocí. Michael si až do svých čtrnácti let neuvědomoval, jak ho jeho otec nenáviděl. Nenáviděl ho za to, že mu zničil život, že ho připravil o to jediné, co měl rád.
    Michael neslavil narozeniny. Jendou jedinkrát se otce zeptal, proč? Nikdy nedostal odpověď. Otec se na něj podíval svým nenávistným pohledem a zašeptal něco v tom smyslu, že nebude oslavovat den, kdy se mu zhroutil svět. Nikdy jindy už se k tomu nevyjadřoval. To bylo ta chvíle, kdy si Michael uvědomil pravdu. A od té doby už s otcem nepromluvil. Uzavřel se do sebe. Ve svém pokoji seděl od rána do večera. A jeho otec dál vedl svůj bezchybný lid. Michael potkal svou první kamarádku, na jedné z jeho nočních toulek.
    Bylo několik minut po půlnoci a měsíc ozařoval jednu z menších zapadlých městských uliček. V té stál mladý chlapec, mohlo mu být tak šestnáct, sedmnáct let. Seděl, s hlavou zakloněnou a díval se na hvězdy. Byl jimi ta pohlcený, že nepostřehnul mladou dívku, která se tiše jako stín, objevila na konci uličky. Měla potrhané oblečení a tvářila se vyděšeně, jakoby před něčím prchala. Když uviděla Michaela, vykřikla. Ten slabý zvuk zoufalství se nesl celou uličkou a Michael odtrhl své oči od hvězd. Jeho zrak padl na mladou dívku, která se krčila u rohu uličky a vypadala, že brzo omdlí. Oba dva se tam na sebe chvíli dívali. Pak se ale dívka otočila a dala se na zběsilý útěk. Michael vyrazil za ní, ačkoli k tomu neměl důvod. Něco ho na té dívce přitahovalo.  Byla jako magnet. Jako světlo, které se znenadání objevilo v černočerné tmě. Michael si uvědomil, že i když ji viděl jen několik minut, musí jí najít. Běžel za ní, kamkoli se hnula a po půl hodině, kdy už oba prudce oddechovali, se dívka najednou zastavila. Otočila se na Michaela a probodla ho očima. „Tak fajn. Vyhrál si. Jen si posluž. Nebudeš první a jistě ani poslední.“ Michael se na ní nechápavě podíval. „Chtěl jsem se tě jen…“ začal, ale dívka ho nenechala domluvit. „Jako každý. Jen se na mě podívej. Mám zničený život. A to všechno díky jim.“ Než se dívky skácela na zem v trhavém pláči, stačil si ještě Michael všimnout krve na jejích kalhotách. Krve na… „ Ach můj bože“ Michael se zděšeně podíval na dívku, která se v pláči svíjela na zemi. Potrhané oblečení, rozcuchané vlasy. A najednou si uvědomil tu krutou pravdu.
    Ukázalo se, že se dívka jmenuje Kesie. Rodiče jí umřeli a ona se vydala do hor, aby jim mohla vzdát hold. Horolezectví bylo největším koníčkem jejich rodiny a tak Kes chtěla vylézt na nejvyšší horu poblíž jejího města, aby tam zanechala popel jejich rodičů. Těsně před vrcholem ni ale zaskočila vánice a Kesie se musela uchýlit do skalního výběžku, protože na rozdělání tábora bylo příliš pozdě. Nerozdělávala oheň, aby nepřilákala zvěř. Jen se zabalila do spacáku a modlila se, ať už to brzo přestane. Únava ji ale přemohla, a ona usnula. Když se probudila, ležela v kleci, v nějaké temné místnosti. Křičela, ať ji pustí, ale nikdo ji neslyšel. Po nějaké době za ní přišel neznámý muž. Tvářil se jako pán světa. Dál už Kes Michaelovi nic neřekla. Jen to, že než jí po týdnu hodily do řeky, aby se tam utopila, zaslechla ještě jednoho z generálů, jak říká:
„…25. 1. přesně v poledne. Chci, aby to viděli všichni. Chci je mít jako své otroky.“ Michael Kesie potají napůl donesl k nim domů. A ubytoval ji ve svém pokoji. Michael měl pro sebe jedno křídlo jejich paláce, a jelikož zakázal všem, aby do něj chodili, nemusel se bát, že někdo Kesie najde.  A i kdyby, co jí můžou udělat. Kvůli Zázraku jsou přece všichni na všechny milý a přátelští. Při nejhorším řekne, že je Kes jeho přítelkyně.
    Uběhlo několik měsíců a Michael nemohl pustit z hlavy to, co mu Kesie řekla. 25. Leden měl nastat už za dvacet dní a Michael měl nepříjemný pocit, že se něco stane. Kes mu říkala, že ti, co jí zajali, byli lidé. Nebo tak přinejmenším vypadali. Jenže lidé jsou ke všem přátelští. Lidé, kteří berou Zázrak, by nebyli schopni něco takového udělat. Michael měl ale nepříjemné tušení, že to ví, kdo to je. Proto se rozhodl, že se vydá do míst, kde Kes tábořila.
    Vítr skučel od severozápadu a Michael s Kesie Stoupali vzhůru, k místům, kde se Kes ztratila. Oba dva byli unavení, ale Michael by nikdy neustoupil. Měl nepříjemné tušení, že jde o osud celé planety. Najednou se před nimi objevil skalní převis. „Tady to je“ vykřikla Kesie. Oba dva vlezli do skalního převisu, kam na ně nemohl ani skučící severák, ani nepříjemný bodavý sníh.
„Co uděláme?“ zeptala se Kesie přidušeně. Michael se zamyslel V té zimě, kdy si tu byla, tě nemohli zatáhnout zas tak daleko. Takže tady někde poblíž musí být vchod. „
    Michale i Kesie se dali do hledání. Přívěsek nebyl zas tak velký, ale bylo potřeba prohledat i okolí. Po třech hodinách práce však nenašli nic jiného, než několik let starou konzervu od fazolí a otvírák na víno. Kesie si dala obličej do dlaní. Neplakala, protože věděla, že by mohla mít omrzliny, přesto ale k slzám neměla daleko. Stmívalo se a oba dva věděli, že musí co nejdříve vyrazit. Michael se ale nehodlal vzdát. „SAKRA“ naštvaně praštil rukou do zdi. Ozval se praskavý zvuk a skála pomalu začala pukat. Kesie i Michael odstoupily od praskajícího kamene a udiveně zírali na otvor, který najednou vznikl. „Myslím, že jsme to našli“ Kesie nemohla uvěřit svým očím, zatímco Michael už byl oběma nohama v potencionální bráně. Kesie, po krátkém zaváhání vstoupila do průchodu také.
    Něco přes hodinu šli Michael a Kesie ve tmě a šmátrali kolem sebe rukama, aby do ničeho nenarazili. Stěny průchodu byli hladké a porostlé mechem a lišejníkem. Kesie se co chvíli ošila, když sáhla na hodně slizký kus skály, nebo když rukou přejela přes mech. Oči těch dvou si tak moc přivykly na tmu, že když zahládli světlo, museli několik vteřin mžourat, než uviděli něco pořádného. Světlo vycházelo malého, zamřížovaného okýnka, asi půl metru na půl metru. Z okýnka mimo slabé, naoranžovělé záře, vycházeli taky dva hlasy. Zatím jim nebylo moc dobře rozumět, ale když Michael a Kes přišli blíž, mohli rozeznat dva muže v kombinézách, kteří stáli nad stolem a prohlíželi si plánek nějaké budovy. Michael opatrně pohlédl do místnosti, a když zjistil, že ho muži nemůžou vidět, mávnul na Kesie, aby šla za ním. Muži mluvili nahlas a zřetelně. Jeden z nich byl černovlasý a druhý blonďák. Ten černovlasý se právě shýbal nad mapou a poslouchal, jak blonďák odříkává znění plánu. „Nejprve se dostaneme do budovy, kde zneškodníme všechny stráže. Poté si počkáme a přesně ve dvanáct vrazíme do pracovny a před zraky celého lidstva HO zabijeme. Aperland se stane prvním dnem naší vlády.“ Černovlasý jen přikyvoval.“ Ten zmetek zaplatí za to, co udělal. Všichni zaplatí.“ Jeho hlas zněl, jako by vykouřil už nejméně stovky kartonů cigaret. Michael víc vědět nepotřeboval. Jeho domněnky se potvrdily.  Zatahal Kesie za rukáv. „Už jdeme.“ Zašeptal. Jako malátní vylezli oba dva ven, a když se ujistili, že je nikdo neslyší, otočila se na Michaela Kesie s tázavým výrazem v tváři. „Ty si to pochopil?“ zeptala se Michaela, který už byl jednou nohou na cestě. Když jí neodpovídal, vydala se kes za ním a trhnutím ho k sobě obrátila. „Ptám se“ zakřičela „co to má znamenat?“ Michael si povzdechl.
    „Víš, co zavinilo sedmou světovou válku? Když Kesie přikývla, pokračoval. „Tohle jsou lidští roboti, kteří zbyli. Měli by být už dávno mrtví, ale ta látka zřejmě zabránil jejich stárnutí. Slyšel jsem jednou otce, jak se o tom baví sám se sebou v zrcadle. Lidští roboti nenávidí lidi, za to, že je odvrhli. Nejprve je stvořili a pak je zničili. Tyhle „roboti“ touží jen po tom, aby se lidé stali jejich otroky. A protože lidé neznají nenávist, přijmou to. Budou je obdivovat, stejně jako mého otce. Toho roboti zabijí. Tohle bude konec svobodného lidstva.“
    Den na to Michael Arnold Smith a Kesie Amesová zmizeli ze světa. Ukryli se v horách.
    25. 1. se stalo přesně to, co Michael předpověděl. Arnold Smith byl zabit a lidstvo se stalo otroky Lidských robotů. Michaelovi nebylo otce líto. Bylo mu líto lidí, kteří teď vinou jeho otce musejí otročit. Michael i Kes věděli, že to tak nemůžou nechat. Za dva roky, až nastane Aperland, unesou několik lidí, a až pomine účinek Zázraku, přemluví je, aby s nimi zůstali. A až budou mít dostatek lidí, vyjdou z hor. Oba dva věděli, že to nebude tak jednoduché. Ale museli doufat, že to vyjde. Protože, když už není naděje, tak nezbylo nic. Vůbec nic.
Přátelství je krásná věc. Ne vždy bychom ho ale měli chovat ke všem.

Žádné komentáře:

Okomentovat