5. února 2012

Příběh poslední hvězdy


Bývaly doby, kdy hvězdy padaly z nebe, aby navštívili lidi na zemi. V těch dobách lidé věřili na víly, věřili na zázraky a na kouzla. Věřili ve vše, co dnes považujeme za nesmyslné. A díky tomu hvězdy mohly navštěvovat lidský svět a pomáhat lidem s jejich trápením. Když spadla hvězda, všichni se ihned vydali za ní. Někteří dokonce každou noc sledovali nebe, jestli nepadá hvězda. Jedním z takových byl i Charlie Green. Mladý hoch s velkými sny. Když byl malý, spadla asi míli od jeho vesnice hvězda. Tenkrát se Charlie vydal sám, uprostřed noci, aby mohl spatřit hvězdu, aby s ní mohl promluvit. Když Charlie vyrostl, začal se zaučovat u vesnického skláře. Sklo mu připomínalo krásu hvězdy, kterou jako malý viděl. Nebylo dne, kdy by na ní Charlie nevzpomínal. Každou noc snil o tom, že spadne další hvězda.
Charlie netušil, že hvězdy už nikde nepadají. A když ano, skrývají se. Kvůli nenávisti,lži a závisti, které se jako stín vplížily mezi lidi a našeptávaly jim tak dlouho, až lidé přestaly věřit. Věřit na víly, věřit na zázraky. Věřit na to, že hvězdy mohou padat z nebe a přinášet lidem štěstí. Lidé válčili, bojovaly, zabíjeli. Proto už hvězdy nemohly padat na zem. Nenávist, která panovala mezi lidmi je zabíjela, trhala jim srdce. Žádná hvězda už nechtěla spadnout na zem, mezi lidi. 
Čím starší Charlie byl, tím více se upínal na myšlenku, že jednou zase uvidí hvězdu. Ale plynuly dny a noci a žádná hvězda stále nepadala. Všechny zůstávaly na obloze. Tam jim bylo líp.
Jednou v noci Charlie seděl jako obvykle u okna a sledoval nebe. Bylo sotva pár minut po půlnoci a celá vesnice již spala. Kromě Charlieho. Ten upíral své zelené oči na hvězdy. Ve dne už se skoro neukazoval na ulicích a celá vesnice si o něm šuškala, že je blázen a že patří do blázince. Charliemu to nevadilo. Zřejmě to ani nevěděl. A i kdyby, bylo by mu to jedno. Myslel jen na jedinou věc. Na hvězdy.
Tu noc se na nebi dělo něco moc zvláštního. Všechny hvězdy se sešly v Diamantovém paláci, aby oslavily dvanácté výročí poslední spadlé hvězdy. Nebyla to veselá oslava, protože všechny hvězdy naříkali nad osudem lidí, kteří jim za několik set let, co je navštěvovaly, stačili přirůst k srdci. Noční obloha byla v tu noc pokrytá černočernými mraky, aby lidé nemohli vidět, co se děje.
Diamantový palác bylo obrovské dvanácti patrové sídlo, celé postavené z diamantu. Stěny, okna, i nábytek byli z diamantu. Dokonce i záclony a ubrusy byly utkané z diamantových vláken. Hvězdy si tu noc oblékly své nejkrásnější šaty a do vlasů si vetkaly měsíční zář. Každá z hvězd vypadala jako živý zářící diamant.
Oslava začala přesně v půlnoci. Všechny hvězdy se shromáždili ve velkém sále aby poslechly slova nejstarší hvězdy, Sullemoi. Sullemoi byla nejmoudřejší ze všech hvězd a každý rok přednášela nádhernou řeč, díky které ostatní hvězdy nikdy neměly zapomenout na lidi.
„Je to už dvanáct let, co jsme naposledy navštívily zemi.“ začala Sullemoi a veškerý šum v sále náhle utichl. „Přesto ale nesmíme zapomenout na to, co jsme díky lidem poznali. Poznali jsem lásku a poznali jsme sílu opravdového přátelství. Lidé nám pomohli stejně jako mi jim. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a napadlo mě jediné řešení. Lidé nám chybí stejně jako mi jim. Měli bychom jim dát poslední šanci. Jedna z nás by měla sestoupat na zem a zjistit, jsou li lidé opravdu tak zkažení, jak si myslíme.“
Po tomto prohlášení se sálem nesl šum. Žádná hvězda nechtěla riskovat svůj život tím, že spadne na zem. Všechny věděly, že pokud jsou lidé tak zlí, za jaké je mají,  po dní jim pukne srdce a ony se už nikdy nebudou moci vrátit na nebesa. Místo toho se z nich stanou přízraky, putující v napůl v lidském světě a napůl v říši mrtvých. Nikdy by už nenašli klid.
Sullemoi zatleskala a hvězdy utichly.
„ Každá z nás napíše své jméno na kousek papíru a vhodí ho do poháru. Poté vylosuji, která půjde na zem.“
Všechny hvězdy kvapně, leč neochotné vytáhly papír a kousek tužky a napsaly své jméno. Když i poslední vhodili do poháru papírky, sálem se rozlehlo tíživé ticho. Jako ticho před bouří.  Sullemoi zavřela oči a po chvíli napjatého ticha vytáhla jeden z papírků.
„Alleon, dcera Serry“ přečetla nahlas.
Alleon byla jedna z nejmladších hvězd. Její plavé vlasy jí spadaly až ke kolenům a na světle modré, skoro bělavé oči zářily i mezi tolika hvězdami jako dva diamanty. Alleon byla nádherná hvězda.
„Dobře“ zašeptala vyvolená a dřív, než ji mohl někdo zastavit, vrhla se k oknu a skočila. Alleon neznala lidský svět na vlastní oči, ale jen z vyprávění, protože když se narodila, bylo už po čtvrtém výročí poslední spadlé hvězdy. Když padala představovala si, jaké to tam asi bude. A padala a padala a padala…
Charlie Green se zajíkal. Viděl to, po čem tolik toužil. Padající hvězdu. V duchu si uvědomil, že musela spadnout někde poblíž, protože po pár sekundách uslyšel stejný zvuk, jako tenkrát. Malé lusknutí. Pro Charlieho Greena však znělo jako tasíc nebeských harf.  Byl to zvuk ,který konečně osvobodil jeho duši. Konečně se cítil volný, všechen stres, všechna zlost, která ho tížila, byla pryč.
Měl bych se obléknout, pomyslel si, ale hodil na sebe pouze kabát a v papučích vyrazil do temné a mrazivé noci. Stačil si však ještě za opasek zastrčit dýku, kterou nosil stále u sebe. Brzy ho začaly studit nohy, ruce a uši, ale Charlie by se nikdy neotočil. Nikdy by se nevrátil zpátky domů.
Když Alleon dopadla na zem, udělalo se jí hrozně zle. Pád z nebe byl horší než čekala, takže vydávila pár zvratků a chvíli jen lezla po čtyřech, než se jí přestala motat hlava a dokázala se postavit na nohy. Také se jí špatně dýchalo, protože na obloze byla zvyklá dýchat čistý, nevinný kyslík. Na zemi byl kyslík zašpiněný vším špatným, co lidi prováděli.
„Ksakru“ zvolala Alleon, protože jí pod kouskem kamene uvízly šaty, na kterých se nyní díky tomu rýsovala velká díra. Pro všechny hvězdy byly jejich šaty velmi důležité, takže se nebylo čemu divit, když se Alleon rozzlobila.
„Tohle se může stát jenom mě! Nenávidím zemi! Nenávidím lidi! Nenávidím to tu! Nenávidím!“

Nikdo nesmí hvězdu vidět dřív než já. Je jen moje. Takové a jim podobné myšlenky probíhaly Charliemu hlavou, když běžel čím dál tím rychleji k zářícímu místu, kráteru kam dopadla hvězda. Byl uhranutý představou, že se konečně setká s nějakou hvězdou.
Po pár minutách se Charlie zastavil a těžce oddychoval. Musím se upravit, než přijdu před hvězdu, napadlo ho a hned si naslinil ruku, aby si urovnal vlasy.
V půli pohybu strnul. Uslyšel překrásný hlas. Hlas patřící hvězdě. Slova, která říkala, však Charlieho popudila.
“ Nenávidí zemi! Nenávidí lidi! Nenávidí to tu! Nenávidí! našeptávaly Charliemu hlasy v jeho hlavě, kterým se již za ta léta šílenství naučil naslouchat.
„Nenávidí  svět. Zradila. Hvězdy tě zradily. Musíš se pomstít.“ šeptaly stále hlasy a Charlie hleděl jako uhranutý na hvězdu, která seděla na zemi a naříkala.
„Musím se pomstít.“ Vykřikl Charlie a na tváři se mu rozlil úsměv. Úsměv šílence.
 „Kdo je tam?“ vykřikla Alleon, když zaslechla křupání chřastí, jak Charlie kráčel směrem k ní.
„Haló…“
„ To jsem já, má krásná hvězdo.“ Charlie se jako stín objevil na světle.
„Ničeho se nemusíš bát.“
Alleon si Charlie prohlédla a rázem se rozklepala, když uviděla dýku, která visela Charlie mu za opaskem.
„Kdo jste?“ zeptala se Alleon znovu, ale Charlie se jenom usmál.
„I kdybych ti to řekl, k ničemu ti to nebude.“ na chvíli se odmlčel a potom vykřikla napůl šíleným hlasem: „ Já se pomstím, hvězdy.“
Při té větě, Charlie vytáhl dýku a se smíchem a šíleným výrazem ve tváři ji po Alleon hodil. Její tělo dopadlo na zem, a zář náhle zmizela. Světlo už poskytoval jenom Měsíc.
Charlie  si přisedl k mrtvole hvězdy a vytrhl z jejího těla dýku.
„Proč jsem mě zradily? PROČ? PROČ? PROČ? PROČ?“
S každým dalším proč Charlie bodal to Alleonina těla, dokud nepřestalo zářit úplně. Ještě dlouhou dobu tam seděl a pozoroval střídavě oblohu, která byla už zase plná hvězd a střídavé mrtvolu vedle sebe. Když nastal den, utekl Charlie do lesa. Tělo Alleon se při denním světle rozpadlo na prach a ten odnesl vítr. Charlie se nikdy nevrátil do svého domu. Až do smrti zůstal v lese, kde stále chodil v kruhu a opakoval jediné slovo. PROČ.
Od té doby žádná hvězda nespadla na zem. To, čemu dnes říkáme padající hvězda, jsou jen ohořelé kameny, připomínky toho, co nám přinášelo štěstí. Alleon byla poslední spadlá hvězda.
Hvězdy člověku dávají jakousi víru, že je něco víc. Když přestaly padat, svět se změnil. Zapomněl na kouzla, na to, že může věřit v něco, co se zdá být neuvěřitelné. na to, že dobré city jsou víc než zbraně a nenávist. Lidé zapomněly na to, že stačí jedno obětí, jedno láskyplné slovíčko, jedno pohlazení po vlasech a svět se hned zdá veselejší.
Každém z nás však přetrvává pozůstatek toho, že hvězdy jsou znamením dobra. Proč bychom si jinak něco přály, když „padá hvězda „.
Protože lidé nikdy nemohou zapomenout, že hvězdy nám přinášely štěstí. Nikdy nemohou zapomenout.

1 komentář:

  1. Dobře napsaný, čtivý, a na závěr i smutný příběh. Na začátku to skoro vypadalo jako pohádka, ale když začala hvězda zvracet, pochopil jsem, že asi nebude.

    Někde k začátku tam byly opakující se slova, pár i/y, ale nic hrozného. Snad ještě k přímé řeči - koncí se čárkou. Nedávno jsem o tom psal článek - http://fabulator.cz/zajimavosti/prima-rec-a-jak-ji-nezmrvit/

    OdpovědětVymazat