4. února 2012

Prokletá slova

Z mých prvních povídek nejpovedenější. Pamatuju si, že jsem se dívala na Most do země Terabithia.

 Milovat znamená dát svou duši někomu a nechtítí ji nikdy zpět.

Naposledy jsme si prohlédla jemný papír popsaný mým neúhledným písmem. Zalepila jsem zašlou obálku a na její hrubý povrch napsala jeho jméno. Jméno člověka, který mi vyryl do srdce díru a odešel bez toho, aby ji zalepil. Člověka, který zničil mou duši a pošlapal to, co ještě zbylo z mého sebevědomí a mé sebeúcty. Zbyla ze mě jen prázdná schránka plná hněvu a nejistoty. Vstala jsem z mé dřevěné židle a došla ke dveřím. Semišový kabát po mojí babičce, ledabyle pohozený na věšáku dodával ovzduší v hale mého bytu příjemnou starodávnou vůni. Natáhla jsem si ho na své kostnaté tělo, obula si boty a vyšla ven, do sychravého počasí, které ještě více podtrhovalo moji špatnou náladu. Nevnímala jsem kapky, které mi padaly na bledý obličej, běžela jsem k poštovní schránce, kam jsem chtěla hodit dopis, který navždy změní můj život. Nemohla jsem od toho kusu papíru odtrhnout oči. Ještě pár minut jsem stála na chodníku, v dešti nevnímala nic než ten kus papíru. Nakonec jsem ho rychle hodila do schránky a s pláčem odběhla pryč. Věděla jsem, že asi si ON bude tenhle dopis číst, budu mu na míle vzdálená. Odjedu pryč, ztratím se, vypařím. Nezůstane MU po mě nic, jen vzpomínka a tenhle kus ošumělého papíru popsaný mými slovy. Věděla jsem, že ho nevyhodí, stejně jako jsem věděla, že mě nikdy nebude milovat. Věděla jsem, že až si ho bude číst, já budu někde, kde mě ON nikdy nenajde. Už jsem neplakal. Stala jsem se jen loutkou své vlastní pomatené mysli. Utekla jsem a vím, že už nikdy nebudu žít jako tenkrát. Stala jsem Annou, Annou bez citů, bez pláče. A hlavně Annou bez lásky.
………………………………………………………………………………………….
O tři dny později, v nejprestižnější čtvrti Londýna, v jednom z nejkrásnějších domů četl mladík, jménem Edward dopis, který mu ráno přinesl sluha. Stála v něm slova, která nikdy nechtěl slyšet.
Milý Edwarde
Vím, že zřejmě netrpíš úzkostmi jako já, nevídáš můj obličej ve svých snech jako já tvůj ani se neprobouzíš a nezačneš ihned plakat, ale přesto ti musím naspat, co jsem ti měla říci už dávno. Víš milovat, znamená prodat svou duši a život někomu a nechtít to nikdy zpět. A já jsem tě milovala. Vlastníš mou duší i můj život a já ji nemůžu chtít zpátky, protože tě stále miluji. Nemůžu a nechci na tebe zapomenout, ale vím, že ty na mě časem zapomeneš, tvé vzpomínky na mě vyblednou a pak se ztratí docela. Chci, abys věděl, že už s tebou nechci žít, nechci tě už nikdy vidět. Chci jen jedno, chci vědět, jestli si mě někdy měl rád.
Asi blábolím, vždyť vím, že ne. Vidíš, tohle ze mě stalo, ubohá troska, neschopná žít. Moc bych ti chtěla ublížit, vidět tě trpět jako jsem díky tobě trpěla já, ale zároveň se mi ta představa hnusí. Nemůžu bez tebe být a přitom s tebou nechci žít, jak ironické. Ach Edward. Nevím, proč ti vůbec píši, proč se prostě nesnažím zapomenout. Nevím, nevím už nic. Tolik bych ti toho chtěla říci a přitom nemůžu najít slova.
Edwarde. Edwarde. Tvé jméno. I ono ve mně vyvolává bouři pocitů. Proč jen je osud tak krutý. Nevíš že. Ty jsi vždy žil v pozlátku, tobě přeci nic nechybí, to já jsem ta ubohá malá holka z ulice, která si tohle všechno vlastně zaslouží, že. Vidíš, stává se ze mě fanatik. Už ani nevím, co píši.
Spi sladce, má Lásko. A, prosím, splň mé poslední přání, už nikomu nelámej srdce. Zůstaň ve své hedvábné postýlce a… jestli si ke mně cítil alespoň trošičku náklonnosti, už nikdy nikomu nelámej srdce.
Miluji Tě, miluji, miluji Tě tak moc, že si to ani nedokážeš představit, miluji Tě a nikdy, až do mé nejdelší smrti nepřestanu.
Tvá Anna.
Edward se smutně postavil a setřel si slzu, která mu skanula po krásné a šlechetné tváři. Takhle slova. Tahle prokletá slova nikdy nechtěl slyšet. Podíval se do zrcadla. Viděl v něm muže, dvacetiletého muže, který ztratil tvou lásku. Odedneška přestal být tím, kým chtěl a stal se tím, kým se narodil. Stal se Princem.

Žádné komentáře:

Okomentovat