4. února 2012

Prolog - Dům panenek

Sofie pozvedla hlavu a zadívala se na kapky deště, které stékaly po okénku auta a rozostřovaly tak výhled na dům, stojící na kopci, ke kterému rodina Ruffertsových právě mířila. Dům byl vysoký, měl nejméně pět pater, popraskanou omítku a velká barokní okna. Světle červené střešní tašky a velké oprýskané vstupní dveře stejné barvy působili na jinak tmavém domě velmi nepatřičně, a když si Sofie uvědomila, že dům stojí "trošičku" nakřivo, pochopila, proč o něm její matka mluvila jako o "výhodné koupi". Dům, ke kterému právě mířili, byl totiž stoprocentně nejlevnější v okruhu padesáti kilometrů, ne-li sta.

V autě seděli ona, matka, malá sestra Lucy, která se právě bavila tím, že utrhávala a nasazovala své panence Barbie hlavu v neuvěřitelně rychlých intervalech a jejich starý vypelichaný kocour Melichar. Sofie dost dobře nechápala, proč kupovali tak veliký dům, místo toho aby si pronajali nějaký hezký byt v blízkém městě Westbritge, kam stejně budou muset dojíždět. I když i ten byt by byl možná dražší než tohle chatrně stojící něco, vypadající jako dům Drákuly.

Čím více se přibližovaly k domu, tím více déšť zesiloval a na posledních pár metrech už nebylo skoro nic vidět, i když stěrače kmitaly, jak nejrychleji dokázaly. S hlavou v kapuci vystoupila Sofie z auta a vytáhla z něj i Lucy, které očividně utrhávání hlavy panence už nepřišlo jako tak skvělá zábava a tak Barbie ležela na sedačce pro děti, nohy i ruce podivně ohnuté (se stopami po drápech Melichara) a její hlava se válela kousek od ní. Sofie na utrženou hlavu zírala a najednou sebou cukla. Hlava panenky se začala pomalu kutálet po sedačce, až nakonec spadla na zem. Ještě než se však obličej panenky otočil směrem k zablácené podlaze auta, přísahala by byla Sofie, že na ni panenka mrkla. Že na ni zlověstně mrkla.

Dům vevnitř nebyl vůbec tak hrozný jako venku, stále zde ale byl cítit zvláštní pach hniloby a stáří. V předsíni stály velké věšáky, vypadající jako baletky, které stojí na špičkách. Sofie si sundala boty, jedním švihem je poslala do kouta a přešla do obývacího pokoje. Kufry už tu byly vyrovnané a Sofie popadla ty svoje. Věděla, že její pokoj je ž v druhém patře, první dveře zleva od schodů, jak jí řekla mamka. Lucy pobíhala po obývacím pokoji a prozpěvovala si přitom. Sofie nevěděla, kde je matka, ale předpokládala, že ještě u auta a za chvíli se vrátí, takže tu Lucy mohla nechat chvíli samotnou. Zapřela se a vší silou vytáhla kufry do prvního patra, pak na odpočívadla a pak do druhého patra.

Dveře do jejího pokoje už byly otevřené. Puch hniloby byl zde menší než předtím a nábytek nevypadal tak špatně (i když ty skříně stejně musím vydezinfikovat, pomyslela si Sofie při pohledu na dvě ebenové skříně vestavěné do zdi vpravo od dveří) a tak Sofie začala pomalu vykládat své věci z kufrů.

Chystala se zrovna položit na poličku knihy od Stephana Kinga, když se ozval příšerný jekot. Přicházel z přízemí, kde byla Lucy. Sofie hodila Carrie, To a Zelenou míly na postel a rychle seběhla po schodech do obývacího pokoje.Tam stála Lucy, oči otevřené dokořán, ječela a ukazovala na jedno staré křeslo. Na křeslo, na němž ležela malá, hadrová panenka.

Žádné komentáře:

Okomentovat