5. února 2012

Sen


Když jsem byla malá, maminka mi vždy říkala, že sny jsou jen jeden ze způsobů, kterými k nám promlouvá naše vnitřní já. Všemožně jsem se snažila porozumět, ale ve chvíli, kdy jsem se probudila, jsem si ze svých snů nedokázal vybavit vůbec nic. Jako by byly zamčené v nějaké odlehlé komoře mé duše, od které nemám klíč. Do dneška si pamatuji jediný sen, který jsem nezapomněla ve chvíli, kdy jsem se probudila.
V předvečer té noci, kdy se mi zdál tento sen, se naši rodiče strašně pohádali a můj otec odjel autem pryč. S sebou si vzal pár věcí, na které si teď nedokážu vzpomenout. Vím jen, že matka byla hrozně naštvaná, protože nemohla dělat to, co obvykle dělá, když se chce odreagovat. A vím, že moje mladší sestra si vzala všechny své plyšáky, které měla a zahrabala se do nich, jako se ježek zahrabává do listí, když se chce ukrýt před zimou.
Vše bylo šílená a já měla kolem očí velké černé kruhy díky slzám, které mi rozmazaly mou řasenku. Ulehla jsem do postele a ještě dlouho přemýšlela, než jsem konečně dokázala usnout.
Najednou už jsem nebyla ve svém těle, ale byla jsem mimo. Moje duše jako by vzlétla a vznášela se v malé čtvercové místnosti. Všechny stěny byly černé. Žádná okna ani dveře. V místnosti byla jen jedna věc. Uprostřed jedné ze stěn visel velký obraz.
Byl krásný. Všude samá zeleň, dva letící draci a majestátní hrad. Takový jsem si vždycky představovala, když jsem si hrála na princeznu. Byl by to můj palác a já bych velela všem vojákům a všem lidem. Byla bych krásná a neohrožená královna lesů a všichni by se mě museli obávat. Vlastnila bych ten nejkrásnější luk a nejrychlejší šípy. Vrhala bych nože jako neohrožená amazonka a nikdo by si nedovolil mi odporovat. Bláhové sny. Moje bláhové sny. A v jednom takovém bláhovém snu jsem nyní byla.
Utápěla jsem se v tom obrazu a chtěla na něj hledět navždy. Nevšimla jsem si stínu, který se objevil za mnou, uviděla jsem ho, až když mě uchytily temné ruce tvořené stínem a tmou a hodily mě do obrazu. Ne na obraz, ale DO obrazu. Letěla jsem a najednou už jsem kolem sebe viděla tu nádhernou zeleň, ty dva draky, kteří dováděli ve vzduchu a dělali kotrmelce a přemety. Uvědomila jsem si, že letím přímo k nim. Nějaká neviditelná síla mě táhla vzduchem a neuvěřitelnou rychlostí mě směřovala na hřbet jednoho z těch draků. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem nějak uhnout, ale než jsem se nadála, seděla jsem drakovi za krkem a držela se jednoho z těch velkých ostnů, které zdobili jeho nebo její ladnou šíji.
Držela jsem se jako klíště a nepřestala jsem, ani když jsme přistáli (no drak přistál a já ječela) do lesů. Druhý drak se ztratil někde na obloze.
Pohlédla jsem na to majestátní zvíře a ono mi pohled oplatilo znuděným, unaveným pohledem, jako by mi chtěl říct: „Hele ty ječivko, já nevím, co máš za problém, ale málem si z tebe praskla hlava, takže pomlč a nech mě na pokoji.“
Sedla jsem si na pařez a dívala se, jak drak mizí v lese a nechává za sebou jen velké ťápoty a rýhy, od jeho drápů. Netušila jsem, kde jsme, co se to stalo a v té chvíli mě ani nenapadlo, že by to všechno mohl být jen sen. Zdálo se to příliš skutečné. Bylo to skutečné.
„Královno, královno, dokázala jste to.“ Mezi stromy běžel vysoký bojovník s mečem a dýkou u pasu a radostně se usmíval.
„Seděla jste na Divokém drakovi. Skoro jste ho začala ovládat.“
Ten někdo mě zřejmě znal, problém byl v tom, že já neznala jeho. Ale to už byl bojovník u mě a obal mě silnými, svalnatými pažemi. Říci, že mi to bylo nepříjemné, by byla lež, ale i tak jsem se mu vytrhla. V jeho tváři jsem uviděla zmatek ale také pochopení. Usmál se na mě.
„Koně máme támhle mezi stromy. Musíte být unavená, nechám vás v paláci odpočívat. Teď mi ale povězte, jaké to bylo?“ Vyšli jsme směrem, kterým ukazoval, a já pochopila, že se ptal na let na Divokém drakovi, nebo jak tomu stvoření tady říkali.
„Já, myslím…bylo to krásné a děsivé. Ale po chvíli úplně přirozené.“ Snažila jsem se říkat, co jsem cítila, ale nějak jsem si nemohla vzpomenout, co to bylo. Ať už jsem byla kdekoliv, tyhle lidé mě považovali za jejich královnu a já se nesměla prozradit. Líbilo se  mi to tu. Chtěla jsem tu zůstat navěky.
Došli jsme ke koním a já překvapivě věděla, jak si na něj vylézt. Jako by se ve mně probudila další bytost a říkala mi, jak mám co dělat. Jeli jsme pomalu lesem a mlčky pozorovali přírodu. Bojovník měl dlouhé vlasy, a když jsme vyjeli z lesa na louku, po které vedla cestce hradu, a koně zrychlily krok, takže jsme skoro cválali, začaly mu poletovat ve vzduchu a odhalily tak jeho uši. Byly špičaté.
Na hrad jsme dojeli během chvilky a stráže nám ihned otevřely, přičemž se mi zhluboka klaněli. Armen, tak se ten bojovník jmenoval, mi pokynul, abych jela první. Vjela jsem na kamenné nádvoří a můj kůň se automaticky vydal směrem k velkým dubovým dveřím. Zastavil u nich a já pochopila, že mám slézt.
Armen mě dovedl dlouhými chodbami do „mé komnaty“ a pak se přáním příjemného odpočinku vycouval ze dveří. Otočila jsem se a uviděla krásnou, sametovými nebesy ověšenou postel. Sundala jsem si oblečení (až teď my došlo, že mám na sobě nějaké zvláštní kalhoty a zelenou halenu se zlatým vyšíváním). Na posteli jsem našla jemnou, hedbávnou noční košili a poté, co jsem si ji oblékla, jsem vklouzla do postele. Po chvíli se mi zavřeli oči a já usnula sladkým spánkem.
Zdálo se mi to té samé černé místnosti. Vypadala pořád stejně, až na jednu věc. Nebyl zde jen jeden obraz, ale dva.  Viseli vedle sebe, stejný zlatý rám. Každý byl ale úplně jiný. Jeden jsem znala, byl to ten dobře známý zelený obraz s hradem a dvě draky. Ten druhý byl obraz mého domova, obraz známý a bolestný. Obraz mého domova.
Vyschlo mi v ústech. Hleděla jsem na ty dva obrazy a najednou jsem si uvědomila, že se pohybují. Draci začali létat po obloze a stromy se ohýbaly pod náporem větru. Všechno bylo živé. Dokonce jsem i cítila tu vůni lesa a poryvy větru. Omámená a s úsměvem na tváři jsem se otočila k druhému obrazu a euforie, kterou jsem měla kolem sebe, se rozplynula jako mlha. Slyšela jsem otce. A slyšela jsem matku. A taky jsem slyšela, moji sestru. Ta slova mě se mi zaryla do srdce jako jedovatý trn.
„Nemůžete se rozvést, prostě nesmíte.“
Neslyšela jsem slova, která na sestru řval otec ani stačilo mi je vidět, abych věděla, že se musím vrátit. Nyní už jsem nepotřebovala žádný stín, který by mě strčil do jednoho či onoho obrazu. Ačkoliv mé srdce toužilo po lesích a pláních, koních, dracích a po krásném bojovníkovi, rozum mě vedl k druhému obrazu. Zpět dom. Do nicoty, prázdnoty a strachu. Do temného světa plného nenávisti a utrpení. Do světa plného bolesti. Ale byl to svět, kde mě potřebovali víc, než kde by mě jinde mohli potřebovat.
Někdy se člověk musí vzdát věcí, po kterých touží, aby je mohl znovu nalézt. A já vím, že jednoho dne se zase ocitnu v té temné místnosti. A až se tak stane, už nebude žádný návrat. Už budu navždy v tom snu. Už se nikdy neprobudím.

Žádné komentáře:

Okomentovat