4. února 2012

Sirotci

V té době jsem četla Řadu nešťatných příhod. Kdybych řekla, že je to inspirované, tak je to slabé slovo. Ale na druhou stranu, oni neměli psa.

Když někdo ztratí brýle, je to smutné, ale může si koupit nové. Když někdo ztratí klíče, má smůlu, ale nechá si je přidělat. Když ale někdo ztratí domov, neexistuje nic, co by ho nahradilo. A tak, když se Bebriovi sestry dozvěděly, že jejich rodiče byli zavražděni a že jejich dům shořel do základů, Nebylo divu, že se cítily úplně na dně. Nicolet, Barbra a Emma se stali sirotky. Neměly domov, všechen jejich majetek shořel, nebo byl ukraden a jejich rodiče byli navždy pryč.
            V životě sester Bebriových byli nejdůležitější dvě věci, jejich rodiče a jejich psík Bubláč. Bubláč byl malý, chlupatý míšenec s bílou srstí a s ledním velkým uchem nahoru a druhým velkým uchem dolů. Bubláč bylo to jediné co sestrám Bebriovým zůstalo.
         
Nyní, když všechny tři, Emma Barbra a Nicolet stáli na chodníku a v dešti čekaly na příjezd taxíku, který je měl odvézt na policejní stanici., kde si je vyzvedne jejich nová pěstounka, paní Lariteatová. Bubláč, který trůnil v Emmině náručí, hlasitě zavyl. I on byl smutný Sestry Bebriovi měly své krásné obličeje stále opuchlé od pláče a Barbra si stále osušovala oči svým hedvábným kapesníčkem. Když konečně přijel taxík, který měl dívky odvézt na policejní stanici, Bubláč začal příšerně štěkat a rozeběhl se směrem k parku. Příčinou byla rezatá kočka, která trůnila na vysokém dubu a zle na Bubláče prskala. Nejstarší Nicolet se za Bubláčem rozeběhla a Barbra s Emmou ustrašeně volaly " Bubláči vrať se." Bubláč nereagoval, zastavil se pod dubem a začal na rezatou kočku štěkat.Nicolet k němu udýchaně doběhla a donesla ho zpátky k autu.
            Motor taxíku se konečně rozdrnčel a děti i s taxikářem ujížděli prázdnými ulicemi Bostonu přímo k policejní stanici. Sestry ani Bubláč nehleděly ven, nýbrž na svá kolena, v případě Bubláče na svá packy. Taxík uháněl dál a dál až najednou prudce zastavil. Bylo to tak nečekané, že Ema pustila Bubláče, kterého až do té doby přidržovala na svém klíně. " Bubláči, Bubláči, promiň." omlouvala se ihned, ale Bubláč si s tím vůbec nedělala starosti. Uviděl totiž pod řidičovým sedadlem věc, která mu vyrazila dech. Velký, lesklý, zlatá prsten s velkým smaragdem, který patřil paní Bebriové. Bubláč zavrčela a vrhl se na taxikáře-zloděje. " Bubláči NE." křičely dívky a snažily se psa odtrhnout od taxikářovi-zlodějovi ruky. Nakonec se Bubláč vzdal, ale stále upíral na taxikáře-zloděje vražedný pohled. " Omlouváme se." řekla Nicolet. " Tady máte peníze za cestu." dodala a podala taxikářovi jejich poslední úspory. Taxikář-zloděj něco zavrčel a otevřel sestrám dveře.
            Když sestry vystoupily, taxikář-zloděj dveře nakvašeně zavřel a nasedl do auta. A pak se stalo několik věcí najednou. Ze dveří policejní stanice vystoupil postarší policejní důstojník, Ema, která byla ještě malá a bála se policistů, se schovala za sukni své starší sestry Nicolet a zapomněla držet Bubláče. Ten se okamžitě rozeběhl za odjíždějícím taxíkem a divoce přitom štěkal. Policista i dívky se rozeběhli za psem a divoce mávali rukama. Byl to velmi komický a vtipný výjev ale situace nebyla ani trochu směšná. Nakonec taxík i s taxikářem-zlodějem zabočil na hlavní silnici a zmizel sestrám, psovi i policistovi z dohledu. Bubláč zklamaně svěsil hlavu a šoural se zpátky k Emě, která ho pevně chytla do náručí. " To jsou mi způsoby." zavrčel policista a popostrkoval dívky směrem k policejní stanici. Sestry se na sebe smutně podívaly a pak s těžkým srdcem vykročily.
            Policejní stanice byla ponuré, tmavé místo, nesnesitelné páchnoucí plícní a plné zatuchlého vzduchu, který nikdo nemohl vyvětrat, protože v policejní budově chyběla okna. Osvětlení zajišťovaly tři olejové lampy, které vypadaly, že každou chvíli spadnou a trefí do hlavy některého z pobíhajících policistů. Děti se opatrně proplétaly mezi stoly a židlemi a snažily se hlídat se navzájem a neztratit se v tom hluku a nepořádku, který vládl v policejní stanici. Konečně se policista, který šel celou dobu před dívkami, zastavil, odemkl dveře a s hlasitým hudrováním vpustil sestry dovnitř.
            Místnost, kam se Nicolet, Barbra a Ema dostaly, byla ještě ponuřejší než zbytek policejní stanice. Olejová lampa na stole zajišťovala pouze takové osvětlení, aby byl vidět dřevěný, chatrně vypadající stůj uprostřed místnosti. Nejmladší, tříletá Ema se ještě více přitiskla s Nicolet. "Bojim, bojim."zašeptala. Nicolet neuniklo, že její mladší sestry mají v očích strach a tak vysadila Emu na jednu židli, a šestiletou Barbru na druhou. Sama zůstala stát. Nicolet byla velmi chytrá dívka a tak se snažila své mladší sestřičky uklidnit. "Víte co, budu vám vyprávět pohádky." řekla tím nejjemnějším a nejklidnějším hlasem, který v tu chvíli dokázala vyvinout. Vyprávěla Červenou Karkulku, Popelku, Šípkovou Růženku, Sněhurku, Perníkovou chaloupku a další a další a další…. Až jí vypověděl hlas a ona raději jen naslouchala tichu v místnosti.
         
Zanedlouho se ozvalo zavrzání dveří a do místnosti vstoupil další policista. Na rozdíl od toho, který dívky dovedl do této místnosti, vypadal tento policista mile a hodně V ruce nesl konvici a čtyři hrnečky. " Dáte si čaj?" zeptal se a dívky poznaly, že má hedvábný hlas. " Nevěděl jsem, jaký máte rádi, tak jsem uvařil ovocný." blekotal policista dál a naléval při tom do hrnečků teplý a vonící nápoj. " Cukr?" zeptal se a sestry kývly. " Děkujeme." pronesla Nicolet a sedla si ke stolu na židli, kterou jí policista přinesl z tmavého koutu místnosti. " Jste na nás moc hodný." dodala Barbra a usrkla si ze svého hrnečku. Čaj byl dobrý, sladký, jahodový. Nicolet i Ema se také napily a všechny tři sestry ihned napadlo, že tak dobrý, ovocný čaj ještě nikdy nepily.Policista si nalil do svého velkého hrnku pouze horkou vodu, ale podle vůně, která se po chvíli začala linout od hrnečku a zaplavovala celou místnost, děti poznaly, že si policista zalil kávu. Černou kávu.
            " Tak děti" řekl policista svým klidným hlasem poté co si také usrkl své kávy "nevíte, jestli měli vaši rodiče nějaké nepřátele. Někoho, kdo by jim chtěl ublížit." sestry se na sebe podívaly a pak zakroutily hlavou.
            " Nikoho takového nemáme, naše rodiče měl každý rád." Ozvala se prostřední Barča. Policista ucítil, že uhodil na citlivé místo a tak raději pokračoval v jiném tématu.
            "Kde jste byly, když nastal požár?" zeptal se znovu.
            Byly jsme ve škole." Odpověděla Nicolet "a Ema byla ve školce."
            "Kdo vám řekl o té nešťastné události?"
            "Policie zavolala do školy a do školky."
            A tak výslech pokračoval ještě dlouhou dobu. Nakonec ho policista ukončil s tím, že už je pozdě a na děti jistě čeká jejich nová opatrovatelka, Paní Laritaetová. V obou případech měl pravdu. Paní Laritaetová už stepovala přede dveřmi a hned jak děti vyšly ze dveří, hlasitě vypískla a vrhla se jim kolem krku. "Moje drahá, sladká dítka, jsem tak ráda, že Vás vidím.
            Paní Laritaetová měla na sobě směšný, pestrobarevný kabát, dlouhou hnědou sukni a bíle tričko, které ji sahalo až po kolena. Na krku měla navěšené všelijaké cetky a tretky a na prstech navlečených tolik prstenů, že nebylo možné spočítat, kolik jich je. I když bylo velmi mrazivé počasí, paní Laritaetová měla na sobě jen kožené sandále, ze kterých jí vyčuhovaly palce, namalované příšerným, hnědým lakem na nehty.
            Když se Nicolet, Barbra a Ema na svou novou pěstounku podívali, všechny si pomyslely, že tahle paní se nemůže dost dobře postarat o sebe, natož o tři sirotky. A Nicolet bylo jasné, že hlavní slovo bude muset převzít v rodině ona, jakož to nejstarší sestra.
            Když se jich nakonec všech pět i s Bubláčem vymotalo z přítmí policejní stanice, paní Laritaetová začala ihned hlasité šveholit. " Děti moje jsem tak ráda, že jsem vás mohla konečně poznat. A máte dokonce i pejska. Určitě se mu bude líbit, mám krásný domeček kousek za městem. A tady, máte, moje malé slečny něco na uvítanou. Paní Laritaetová vytáhla z kapsy jejího příšerného kabátu tři balíčky, červený, modrý a zelený. Modrý podala Nicolet, zelený Barbře a červený Emě. Sestry se na balíčky udiveně podívaly a pak je začaly rozbalovat. Nicolet jako první roztrhla izolepu a z balíčku vytáhla malou skleněnou kuličku. Pozvedla jí do výšky očí a tázavě se na ní podívala.
            "To máte pro štěstí." Zašvitořila paní Laritaetová a vykročila směrem k červenému trabantu, který stál pár metrů od policejní stanice. "Pojďte děti, pojedeme domů. A když dívky nasedaly do příšerně malého auto, které mělo velmi tvrdé sedačky a neuvěřitelně páchlo bylinkami, uvědomily si, že pokud se někdy dočkají normálního života, bude to jistě až v tom příštím.
            Za čtvrt hodiny auto paní Laritaetová konečně zastavilo před malou chaloupkou, která stála trochu nakřivo a vypadala, že se každou chvíli zbortí. Dívky vyskočily z auta a rozeběhly se k novému domovu. Z hrbolaté cesty je všechny bolelo celé tělo a tak už se těšily, až ulehnou do teplé, měkké postýlky.
            Když ale vešly do domu, ústa jim zůstala viset překvapením. Všude byli poházené různé věci jako hrnce, oblečení, knihy nebo sešity. Nicolet si povzdechla. Tohle bude hodně práce. Ale dnes ne. Dnes ještě budou dívky odpočívat. A tak, když Měsíc vylezl zpod mraků, osvítil tváře tří spících dívek, kterým se na hodně dlouhou dobu zatáhly mraky nad životem. Ale jednou, možná, jednou se možná vzbudí a štěstí bude na jejich straně. Možná, že se jednou vzbudí……

Žádné komentáře:

Okomentovat