5. února 2012

Slepec: hra se smrtí


Někteří by možná mohly říct, že to byl zázrak. Že jsem byl obdarován od boha a že jsem dostal novou šanci, za odměnu. Já si to ale nemyslím.

Vyrůstal jsem v rodině z nižší vrstvy společnosti. Můj otec byl prodavač rostlin a má matka pracovala v mlékárně. Mé dvě starší sestry, bůh ví, kdo je jim dnes konec, se v chození do školy musely střídat, jeden den jedna, druhý zas ta druhá, jinak by naši rodičové nevyšli s penězi. Když jsem se narodil já, začalo to být ještě horší.
Já, Alexander Axis jsem přišel na svět 6. 6. 1966 v Londýně. Slepý. Neviděl jsem nic. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak vypadala moje maminka, ani jsem neznal podobu svého otce. Matně si pamatuji na mé dvě sestry, Annu a Margaretu, obě černovlasé, obě vysoké, jak nade mnou stojí, když jsem ležel po operaci na nemocničním lůžku, neschopen pohybu. Tenkrát mi řekly že už je nebudu potřebovat. Pak odjely do svých domovů. Do mého života už se nikdy nevrátily.
Když jsem se narodil a moji rodičové zjistili,že jsem slepý, nemohli nic dělat. Neměli dost peněz, aby mi zaplatili třeba jen vyšetření, natož operaci a doktory. Musel jsem se naučit žít jako slepec.
První vzpomínky, které dosud zůstávají v mé hlavě nejsou příliš veselé. Když mi byli dva roky, můj otec zemřel  a má matka se znovu vdala. Nemyslím si, že by doopravdy svého druhého muže milovala, ale sama by mě a mé dvě sestry uživit nedokázala.
Její druhý manžel a náš otčím se jmenoval Greg Harribon. Byl obtloustlý, na hlavě měl pleš a na bradě strniště, které si jednou za měsíc holil rezavou žiletkou. Každý pátek Greg chodil do hospody na dvanáct pint piva. Vracel se opilý, někdy v dobré náladě, jindy naštvaný. Někdy se dokonce nevrátil vůbec nebo ho matka ráno našla ležet na ulici přede dveřmi. Většinou ale rozrazil dveře, když byl hodně na mol pozvracel chodbu, (vím to, protože ten puch byl cítit až k mé postýlce do kuchyně) a poté se dopotácel do postele, kde spal až do poledne dalšího dne. Ten večer ale ne.
Tenkrát mi mohly být sotva tři roky. Greg se vřítil domů jako vítr, vrazil do kuchyně, kde jsem měl postýlku. Probudil mě hluk tříštícího se skla, jak Greg mlátil kolem sebe a rozbíjel nádobí a přitom řval na celý barák. Tenkrát jsem smysl těch slov nechápal, ale poznal jsem, že to nebylo nic pěkného. Pamatuju si, že jsem hrozně dlouho brečel a že dlouho nikdy nepřicházel, aby mě utišil. Z horního patra se ozýval strašný řev. Po chvíli přišla jedna z mých sester, nedokážu říct která to byla a, nevím sice jak, ale utišila mne. 
Maminka potom dlouhou dobu byla smutná. Poznal jsem to na ní, podle toho, jak mluvila, podle toho jak mě chovala, jak mi zpívala ukolébavky, podle mléka, které mi vařila a které vždy chutnalo po soli, tak moc maminka plakala, tak moc byla smutná. I když jsem byl slepý, dokázal jsem odhadnout, jak se kdo cítí. I bez toho, abych jim viděl do tváře, bez toho abych vůbec něco viděl. Maminkami říkala, že i když jsem slepý, vidím toho mnohdy víc než ostatní. Ani já ani ona jsme netušili, jakou sílu ta slova měla.
Začalo to v době, kdy mi bylo asi pět let. Šel jsem s maminkou na nákup, pamatuju si, že hustě pršelo. V prodejně bylo jen pár lidí a tak maminka vybrala všechno potřebné a zaplatila, za pár minut. Nenakupovali jsem nic drahého nebo přepychového, jen chleba, mléko a půlku zelí na polévku. Když jsme vyšli z krámku, ještě více jsem se zakubelil do kabátku, který jsem měl na sobě a s rukou v maminčině dlani (ten dotek byl jako pohlazení hedvábí) jsem se vracel domů.
Dorazili jsme k přechodu a v tu chvíli se to stalo. Hlavou mi proletěla zvláštní myšlenka:
„Zachraň tu ženu v modrém kabátku. Zachraň ji před ďáblem, před smrtí.“
Nechápal jsem význam těch slov, nevěděl jsem, co je to modrá, kabát jsem znal jen jako věc, co mě chránila před zimou a ďábel bylo slovo, které mě napadlo poprvé. I přesto jsem ale cítil, že ty slova jsou důležitá, důležitější nej cokoliv jiného. Slyšel jsem maminku, jak si povídá s nějakou jinou ženou a pak se to najednou stalo.
Cítil jsem podivné teplo, které mě obklopilo a pak… pak jsem poprvé ve svém životě něco viděl. Uviděl jsem postavu, uviděl jsem co je to kabát a poprvé jsem viděl modrou barvu. Cítil jsem, že mi tenkrát někdo našeptává, že to je ta žena v modrém kabátku. Byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě, protože jsme něco uviděl. A, ačkoliv jsem neměl ani ponětí, na co se to vlastně koukám, bylo to nádherné.
„Zachraň tu ženu v modrém kabátku. Zachraň ji před smrtí.“ ozvalo se mi zase v hlavě a já si uvědomil, že vidím  ještě něco. Dnes už vím, že to bylo auto, ale tenkrát jsme neměl ani potuchy, na co se to dívám. Bylo to velké a rychle se to blížilo. Žena v modrém kabátku se zřejmě s někým bavila, protože měla hlavu otočenou mým směrem. Bohužel ale neviděla auto, které se k ní blížilo a díky tlusté beranici naražené na hlavě ho ani neslyšela. Ten ďábelský stroj se rychle blížil a já věděl, že musím něco udělat. Začal jsem křičet
„Pozor! Pozor! Pozor!“
Stále dokola. Žena v modrém kabátku se uhlídla a uskočila.
V tu chvíli jsem zase neviděl nic. Žena zmizela i auto zmizela a já byl slepý jako předtím. Nechápal jsem, co se to stalo a rozplakal se. Maminka mě odnesla domů a tišila, dokud jsem se neuklidnil.
Nikdy nezapomenu na ženu v modrém kabátku. Byla to má první zachráněná. Po pár měsících kdy došlo k dalším dvěma prapodivným událostem jsem pomalu začal rozmotával tu klubko tajemství, které mě najednou obklopilo. Zřejmě jsem mohl vidět ty, kteří měli zemřít, ale „ten, co mi našeptával a pomáhal je vidět“ si to nepřál. Nechtěl jsem říkat, že to byl bůh, protože jsem na něj nikdy nevěřil. Pokud by bůh skutečně existoval, proč by mne a moji rodinu nechal takhle trpět? Ne, bůh to být nemohl.
Když mi bylo deset let, zemřel Greg. Maminka už se znova nevdávala, protože měla lepší práci a dokázala nás uživit. Mé sestry měly tehdy kolem dvaceti let. Jednoho dne přišly domů, podle smíchu, který se rozléhal v chodbě jsem poznal, že jsou šťastné. Po chvíli se i maminka začala smát. A já se smál s nimi, i když jsem nevěděl, čemu.
Anna i Margaret se měly vdávat. Dva bratři z bohaté rodiny si je vyhlídli a požádali je o ruku. Na svatbu si nijak zvlášť nepamatuji, vím jen, že tam hrála hlasitá hudba. Sestry se odstěhovaly z Londýna a já s maminkou jsme zůstali sami dva.
Stále jsem pomáhal lidem, stále jsem zachraňoval nevinné. Dělalo mě to stále šťastnějším a šťastnějším až jsem si nakonec uvědomil, že bez toho by můj život postrádal smysl. Stal jsem se závislý na mém daru a to byla chyba.
Krátce po mých osmnáctých narozeninách matka zemřela. Bylo to to nehorší, co se mohlo stát. Ona byla vše, co jsem měl, jen ona věděla o mém daru a jedině ona se o mne starala. Bez ní jsem byl nic. Troska. Nic. Nenáviděl jsem se, protože jsem tomu nemohl zabránit. Nikdy jsem svou matku neviděl.
Díky smutku, který ze mne udělala trosku, jsem podlehl nátlaku mých sester. Annin manžel byl doktor a prováděl experimenty. Chtěl udělat operaci, která byl umožnila slepým znova vidět. Byl jsem úplně na dně a tak jsem souhlasil. Neuvědomil jsem si, že to bude můj konec.
Po několika měsících, kdy jsem prošel spoustou testů a příprav mne operovali. Na sále jsem prý byl šestnáct hodin, i když si to vůbec nepamatuji a šestnáct hodin života přeci člověk nemůže jen tak zapomenout. No možná ano.
Po operaci jsem dlouho ležel s obvazem na očích. Po té už jsem měl pouze brýle se začerněnými skly. Po třech týdnech nadešel ten den. Přišli všichni doktoři, kteří se na mé operaci podíleli. Sundal jsem si brýle a poslední ochranný obvaz.
Viděl jsem. Bylo to jako kdybych se probudil po  dlouhé noci a zjistil, že vše byl jenom sen. Už jsem nebyl slepý.
V té chvíli mě ani na vteřinu nenapadlo, že to bude moje smrt. Pár dní jsem si ještě poležel na lůžku a potom jsem se odstěhoval zpátky domů. Konečně jsem uviděl dům, kde jsem celý svůj život bydlel, uviděl jsem ulice, po kterých jsem celý svůj život chodil. Uviděl jsem vše a nemohl jsem se toho nabažit.
Po pár dnech jsem šel nakoupit jídlo, chléb, mléko a trochu zeleniny. Za operaci jsem dostal pěknou sumu peněz, se kterou jsem rozhodně mohl vydržet několik měsíců. Zastavil jsem se na přechodu a čekal, až se uvolní provoz a budu moci přejít. Po chvíli se ke mně připojila malá holčička. Měla na sobě modrý kabátek a na hlavě tlustou čepici. Když se zdálo, že nic nejede vyrazila přes přechod. Já jsem šel sní, když jsem najednou uslyšel kvílení brzda. Ze zatáčky se na nás řítilo velké auto. Rychle jsem uskočil. Holčička však uskočit nestihla.
Dlouhou dobu jsem se z toho otřesného zážitku snažil vzpamatovat. Nešlo to. Poznal jsem, že už nemohu pomáhat lidem. Nechal jsem si spravit zrak a tím jsme si nechal vzít i svůj dar. V té chvíli jsem se začal nenávidět. A nenávidím se dodnes.
To je celý můj životní příběh. Možná že teď vidím svět, ale nevidím to, co je třeba vidět. Nemohu už pomáhat. Proto píšu tenhle dopis, aby lidé pochopili, proč musím udělat to, k čemu se chystám.  Už nemohu žít. Proč bych měl mít právo na život, když jsem ho vzal té malé dívence. A spoustě dalším. Nezachránil jsem ji. Už nemůžu dál.
Navždy sbohem…

Alexander Axis odložil pero a zahleděl se na papír popsaný jeho písmem. Opravdu to takhle musí skončit, pomyslel si, ale v hloubi duše věděl, že není jiná cesta. Alex vzal pomalu do ruky nůž. Tohle si plánoval už dlouho. Nebylo návratu.
Dne 12. 11. spáchal sebevraždu Alexander Axis, dvacetiletý muž. Důvody, které uvedl ve svém dopise policie nezveřejnila, řekla pouze, že to bylo díky jeho životu a jeho postižení. Jedno se nám ale zjistit podařilo.
Alexandra Axise našli oběšeného. V ruce držel dvě oči. Oči, které si sám vyřízl. Na konci dopisu na rozloučenou napsal:
Narodil jsem se jako Slepec. A tak taky zemřu.

Žádné komentáře:

Okomentovat