4. února 2012

Stáři

Psala jsem si o matice, seděla jsem s L. To si pamatuju do dnes. Teda, ne že by L. měla na mě takové účinky, ale vím, že jsem s ní seděla. První básnička, která alespoň trochu připomínala báseň.
 
Světlo pohasíná v tváři mé,
vidím jen vrásky zestárlé.
Chybí jiskra v očích mých,
mám jen oči zestárlých.

V těle chybí mi jiskra, cit,
nemohu v sobě najít klid.
Co se to děje, duše má,
snad nejsi, nejsi zestárlá.

Nechci se smířit, s osudem svým,
s osudem starým, chladných, zlým.

Síl mi ubývá stále víc,
sedím a koukám na Měsíc.
Můj život ztratil smysl snad,
už nejsem lehký jako pták.
Nesmím už létat v oblících,
už neuslyším dětský smích.

Nevím, co počít teď si mám,
proto raději si zazpívám.
Jak to se mnou bude dál?
Život už mi mnoho dal.

Už necítím žádnou tíž,
osud mi můj život vzal.
Kráčím k smrti blíž a blíž
bůh mi život roztrhal.

Žádné komentáře:

Okomentovat