5. února 2012

Střípky k ranní kávě

Váhání:
Mezi dveřmi stojí.
Váhá, váhá. Samo sebe
se bojí. Děsí se
svého rozhodnutí.
(Do něhož ho nutí jeho starý otec rozum)
¨
V rukou drží,
jablko, třešeň.
Váhá. Váhá. „Nežeň,“
říká samo sobě.
(Avšak kradmo pohlédl na matku, ví, že spěchat má.)

Váhá. Váhá. Stále
váhá, samo nad sebou.
Ruce. I nohy. Ho zebou.
Svetr, čí bundu?
Není už nikdo, kdo ho nutí.
K rozhodnutí.
(A tak ulehá no nebeských polštářů.)

Moment prosím

Moment prosím.
Počkejte jen chvilku. (Maličkou.)
Spěchám. Už běžím. Musím.
Vás poprosit:
„Strpení, počkejte chvilku.“
Moment, prosím.

Vidím Vás. Jste
blízko již. Počkejte
na mě! Jen
chvilku. Strpení mějte.
Moment prosím!

Mluv!

Mlčíš. Stále jen (mlčíš)
Mučíš. Sama sebe.
Dál. A dál.
(Mluv!)

Skočíš! Byl to, jen
Zlý sen. A ty,
Jsi v něm.
Skočila?
(Do hloubky vody,)


Nevíš? Zdalipak?
(pohltila tě rázem.)
Bys neměla promluvit?
(Nééééééé…!)
Nebo se radši ve vodě utopit?

Voda jsou jako závaží.
Stahují tě do vody.
MLUV!
Zbav se všech těch slov.
Co tě tak moc tíží.

Žádné komentáře:

Okomentovat