5. února 2012

A tak vznikl déšť

Nevěřím v boha, ale respektuji náboženství jakéhokoliv druhu. Jen chci, aby takhle povídka nebyla brána jako "příběh z bible" nebo něco takového.

Na počátku věků, žil jeden Chlapec. Měl matku i otce, měl přátele a žil si sladký radostný život, bez otázek a odpovědí. Jednoho dne však přišel za matkou, celý bledý a ptal se:
„Maminko, a kdepak se bere voda?“
„To bůh nám jí dává?“
„Ale kde ji bere bůh?“
„Z mraků?“
„A kde ji berou mraky?“
„Voda jsou posvátná lidská těla, která se zachytí na jejich vlnách, když lidská duše putují do nebes.“
„Ale jak bůh dokáže seslat vodu na zem, maminko?“
„Bůh je všemocný, nemusíme vědět proč, stačí vědět, že to dělá?“

Ale takové odpovědi Chlapci nestačili. Chtěl vědět víc. Chtěl vidět, jak se lidská těla mění ve vodu, chtěl vědět, jak je to možné. Chlapci nestačila odpověď „Bůh je všemocný“. Nešlo mu do hlavy, jak by bůh dokázal donést vodu na zem. Museli by to přeci vidět.
Dlouhou dobu pozoroval Chlapec vodu, chodil od potoku k řece, od řeky k jezeru, od jezera ke studánce a zase nazpět. A díval se, přemýšlel, vymýšlel, až jednoho dne přišel za maminkou. Věšela prádlo (mokré prádlo) a netvářila se nadšeně z toho, že ji jde její malý zvídavý syn znovu otravovat svými záludnými otázkami, na které mnohdy ani ona sama neznala odpověď.

„Maminko, Bůh bydlí na nebesech, že ano?“
„Ano, Chlapče, na nebesech.“
„A nebesa jsou nad námi, že ano maminko, aby na nás mohl Bůh dohlížet?“
„Ano, nebesa jsou nad námi.“
A Ďábel, maminko, ďábel je pod zemí, pod námi, protože tam jeho černá duše patří, že ano?
„Ano, Chlapče, aby pocítil muka boží, jenž Bůh vykonává prostřednictvím nás.
„Pak mi tedy, maminko, řekni, jak může být voda od Boha, když se bere ze země, a pod zemí sídlí Ďábel. Voda by tedy musela být Ďáblovým darem lidem a ne Božím.“

Tu matku, k smrti vyděšená slovy, jež její syn pronesl, a možnými následky, popadla koště a hnala syna, hnala ho ven, hnala ho do lesů, do hor, pryč z jeho domova. A když se vrátila, jistá, že Chlapec se brzy zase objeví, čekala marně do noci, do další noci, celých sedm dní. Chlapec se nevrátil a matka upadla do usedavého pláče a plakala a plakala.

Bůh na nebesích sklonil hlavu a podíval se, co se stalo s jeho dcerou, že tak usedavě pláče. A uviděl bolest, která se v jejím srdci rozpínala a byla tak velká, že zanedlouho zaplnil žal celé její tělo. Matka chřadla a její duše se pomalu vytrácela pryč z jejího těla, až zůstala jen skořápka bez citů, neschopna lásky.

Bůh, vida, že jeho dceři již není pomoci, hledal původ jejího žalu. Hledal ho dlouho, tři dny a tři noci, až uviděl tělo malého Chlapce, jež leželo v horách, bez pohybu. Jeho duše se již dávno vytratila, avšak ne na nebesa, nýbrž k jeho bratru, ďáblu, sídlícímu pod zemí. A Bůh uviděl, jaká slova přivedla Chlapce k tak strašnému osudu, a uviděl také, že Chlapcovo srdce bylo čisté jako kámen a že jen rozum, velký to dar, kterým oplýval, zavál ho do hlubin pekla.
Vzal Bůh ženino tělo a nechal z něj udělat ten největší mrak, jenž pokryl celou oblohu. A stejně, jako matka usedavě plakala, tak i z mraku, začaly padat kapky vody a padaly na zem, všude, kam až boží oči dohlédly. Bůh již neposílal vodu na zem tak jako dříve, nýbrž stvořil déšť, nechal mraky, ať pláčí a dávají zemi tolik vody, kolik jen bude potřebovat.

Tímto skutkem, deštěm, zachránil tak spoustu nevinných duší, jenž by ztratily víru jen proto, že jim on sám nadělil rozum, který jim zakazoval věřit tomu, co nemohou vidět.

Žádné komentáře:

Okomentovat