5. února 2012

Temná strana Cukrkandlu


Je to zvláštní. Až na sklonku si života si uvědomíme, že obávat se smrti je zbytečné. Protože sami budeme vědět, kdy to přijde. Smrt přichází v ten pravý čas. Dech se zastaví, srdce přestane bít. Zůstane jen věčná prázdnota.
Moje mládí bylo krušné a hloupé. Žila jsem s rodiči, flákala školu a místo večerního učení se sjížděla v baru 15 +. Moje matka byla rozhodlá tenhle stav ignorovat, dál si hrát na velkou šťastnou rodinku a táta si sotva našel čas, aby se mnou prohodil pár slov. Když už jsme spolu trávili nějakou tu chvíli, mluvil spíše jeho opasek.
Všechno začalo, když jsem poprvé poznala  Meg. I ona se pyšnila tím, že večery trávila kouřením trávy nebo tancováním v zakouřeném lokálu. Staly jsme se přítelkyněmi. Nejlepšími přítelkyněmi. Bylo léto, začaly prázdniny, nám dvěma se otevřely dveře do světa nových možností. Světa, kde ne, není odpověď. Světa, kde už nejsme dětmi. Netušila jsem, že být dospělými není tak skvělé. Že, když se sloupne to krásné pozlátko, zůstane jen temná hmota plná temných chvil a těžkých rozhodnutí. A tehdy Meg přišla s tím nápadem.
Seděly jsme na trávníku před jejich domem, jedly burákové máslo, jen tak si tlachaly a dívaly se na západ Slunce. Byl svátek a všechny kluby zely prázdnotou, na dveřích cedulka DNES ZAVŘENO. Bolela mě záda od otcova opasku, jehož chuť jsme okusila dnes ráno, když mi z ruky vypadla dvě vajíčka.
„Bylo by prima ne, žít pořád stejně, jako teď.“ Zašeptala najednou Meg. „Žít jako dívka, která se toulá po barech a v metru může pořád jezdit za polovic. Bylo by to skvělé.“
Podívala jsem se na ni jako na blázna.
„Jistě že by to bylo super. Ale není způsob, jak to udělat. Meg, tohle je realita.“
Meg se na mě podívala, a usmála se.
„Víš, můj otec je biolog a psycholog. Před rokem dělal experiment. Chtěl dokázat, že kdyby člověk dokázal dokonale ovládnout svou mysl, mohl by se vyléčit ze všech nemocí. Mohl by dokázat přelstít smrt a žít navěky.“
Můj pohled ji ale přesvědčil, že o tomhle nápadu si myslím svoje.
 „Nech to plavat.“ řekla a dál už o tom nemluvila.
A tak jsem na to zapomněla. Já ano. Meg ale ne. Jen čekala na vhodnou chvíli. Uběhlo pár měsíců a mně se ta vzpomínka úplně vykouřila z hlavy. Proto, když o tom znova začala, nechápala jsem, o čem mluví. Odcházely jsme z baru a najednou se strhl příšerný liják. Schovaly jsme se do postranní uličky a čekaly, až to skončí.
            Když o tom znova začala mluvit, nevěřila jsem jí, dělala jsem si z ní legraci, myslela jsem si, že si ze mě jen utahuje. Ale ona to myslela vážně. Nakonec mě popadla za ruku a i přes stále sílící déšť mě táhla k jejich domu. Dovedla mě do svého pokoje a z nočního stolku vyndala dřevěnou krabičku. Bezeslova mi jí podala.
Pomalu jsem jí otevřela a zkoumala obsah. Bylo tam pár novinových výstřižků, nějaké fotky a papíry. Taky pas a občanka. Položila jsem krabičku na stůl a vyndala první fotku. Byla na ní Meg a nějaká dívka, která se podobala Megiině matce. Na druhé byla školní třída. Fotka byla černobílá, ale pořád mi na tom nepřišlo nic zvláštního, protože některé školy si nechávaly vyvolávat i černobílé fotky. Na třetí fotce byla jen Meg. V ruce držela diplom. Stálo na něm: Nejlepší šachista roku 1947.
„Co to…?“ Musel to být překlep. Nebo vtip, který na mě Meg nastražila. Už jsem v duchu viděla, jak se mi příští dva měsíce bude pošklebovat, že jsem jí na to skočila. Ale když jsem se na ní podívala, tvářila se stejně vážně, jako když mi krabičku podávala. Vyndala jsem další papír, novinový výstřižek.
„Mladá dívka, Meg Clenorová, vyhrála soutěž v šachách.“ hlásal nadpis. V novinách byl uveden rok 1974, ovšem na fotce byla Meg. Zběžně jsem prohlédla ostatní věci. Na všech byla Meg. Zjistila jsem, že nejstarší fotka pochází z roku 1895. Přes sto let stará.
„Můj strýc skutečně dělal výzkum.“ řekla Meg nečekaně „před více než sto lety. Byla jsem jeho pokusný králík. A povedlo se. Dokázala jsem ovládnout svou mysl. Moje sestra to zvládla až o třicet let později. Proto teď dělá, že je moje matka. A strýc zase mého otce. Zatím tohle umění známe jenom my tři. Ale ty Emily, ty bys to dokázala. Dříve nebo později bys ovládla svou mysl. Mohla bys žít s námi. Věčně.“
Podívala jsem se na ní a dech se mi zrychlil. Nechápala jsem to. Ona přece byla tak mladá. Byla ještě dítě. Stejně jako já. Udělalo se mi zle. Moje hlava, můj zdravý rozum tohle nebyl schopen pochopit. Ne. Nemohla jsem.
Vyběhla jsem z jejich domu a utekla pryč. Daleko od těch šílených lidí. Meg ani její rodinu jsem pak dlouho dobu neviděla. Netušila jsem, co se s nimi stalo. Jistě, že nezemřeli. Žili si někde v ústraní a hledali další lidi, které by zapojily do té zvrácenosti.
Odešla jsme od našich, začala pořádně studovat, udělala si vysokou a našla si manžela. Měla jsem dvě děti, dcery, Annu a Magdalenu. Žila jsem normální život manželky a matky v jednadvacátém století. Když můj muž odešel do války a zahynul tam, dokázala jsem se o své děti postarat. Magdalena odešla do Evropy a Anna se přestěhovala do New Yorku.
Občas se mi o Meg zdálo. Slyšela jsem její hlas ve snech. Ještě není pozdě, opakovala pořád. Ještě můžeš zachránit svou rodinu. Stačí chtít. Když mi zemřel manžel, snažila se mě přes jeho smrt vydírat. Mluvila mi do snů o tom, že jsem ho mohla zachránit. Nevím, jak mi dokázala takhle mluvit v hlavě. Možná jsme to byla já. Možná jsem si celý život vyčítala, že jsem to neudělala. Ale nemyslím si to. Spíš její strýc udělala další skvělý experiment, a oni teď lezli lidem do hlav. Kolik jich už přesvědčili? Nevím. Doufám, že nikoho. Doufám, že nikdo nebyl tak pošetilý, aby souhlasil. Ale v hloubi duše vím, že se jejich rodina pomalu rozrůstá. Rostě a roste a roste, jako velký nádor na lidstvu.
Na stáří jsem se přestěhovala na venkov a užívala si poslední roky života. Měla jsem malou chatku u jezera a spoustu přírody a volného času kolem sebe. Konečně jsem mohla vydechnout a odpočívat. Jednoho dne byla bouřka. Seděla jsem v houpacím křesle a koukala ven z okna na blesky. Obloha se zlobila. Najednou jsem zahlédla na okraji lesa pohyb. Nazvedla jsem se a mhouřila oči, abych lépe viděla, kdo to je. Pak jsem tu postavu rozpoznala. Alespoň si to myslím. Byla to Meg. Dívala se na mě a její rty se pohybovala. Jsem si skoro jistá, že říkala tatáž slova, co mi opakovala ve snech.
„Ještě není pozdě. Ještě není pozdě Emily. Přidej se k nám. Přidej se k nám a budeš žít věčně.“ Chvíli jsme se na sebe dívala a já vzpomínala na ty chvíle, kdy jsme byly jen obyčejné nejlepší kamarádky. Byly to krásné časy.
Skoro neznatelně jsem zavrtěla hlavou. Nikdy se k nim nepřidám. Jsem si jistá, že to Meg viděla. Ještě chvíli tam stála a pak se obrátila a utekla zpět do lesa. A od té chvíle jsem ji už skutečně nikdy neviděla.

Žádné komentáře:

Okomentovat