4. února 2012

Učitelé života - Strach

Strach je něco, s čím jsme se narodili, s čím žijeme a s čím umřeme. Někteří se ho snaží potlačit. A pak jim Strach přeroste přes hlavu. Někteří se s ním nikdy nenaučí žít. A Strach jim také přeroste přes hlavu. Někteří se strachu bojí. A ten je nikdy nepustí ze svých spárů. A někteří se prostě vyrovnají se svým Strachem. Ale těch je hodně málo. A stejně se Strachu nezbaví. Proč nás tedy strach tak trápí? Proč nám nedá ani na chvíli pokoj? Proč se nás drží jako klíště? To se asi nikdy nedozvíme. Většinou na strach nadáváme. Ale někdy jsme opravdu rádi, že se bojíme.

Strach je součást našeho života. Je to učitel ve škole života. Je to ten, který nás nemá rád, je tvrdý a nemilosrdný. Mnohdy se kvůli němu klepeme jak osiky, nebo probrečíme celou noc, protože jsme se mu nepostavili. Ale on za to nemůže. Vždyť kdyby nebyl tak tvrdý, mohli bychom být už taky dávno mrtví. Takže bychom mu měli vlastně všichni poděkovat. Není k nám tak hodný jako Štěstí, ani tak laskavý jako Láska. Není to učitel, který na nás má být hodný. Ne. To on z nás dělá ty schopné lidi, kteří se jednou postaví na vlastní nohy. Takže ač ho nenávidíme sebevíc, v uvnitř ve své duši víme, že je to on, kdo nás vychovává. Tedy, jeden z učitelů života.
Proč je dobré mít strach? Možná to není vůbec dobré. Ale řekněte, není lepší nelézt na strom, který vypadá, že se každou chvíli zlomí, protože máte strach? Anebo ten úžasný pocit, když se něco bojíte udělat, třeba skočit šipku, a pak to dokážete? To je přeci nádhera.
Strach můžeme mít z čehokoli. Můžeme se bát tmy, samoty, pavouků, uzavřených prostorů. Některé strachy jsou tak velké a běžné, že se dají považovat za "nemoci" (např. klaustrofobie). Některé věci, kterých se bojíme, jsou ale úplně běžné. Máme strach, když jdeme sami temnou ulicí, nebo když proti nám stojí rozzuřený medvěd, či vlk. Máme strach o druhé, o svou rodinu, přátele, kamarády. Dobře si vzpomínám, jak jsme se vždycky v noci bála vystrčit nohy z peřiny, takže jsem byla i v tom největším horku celá zachumlaná, nebo jak jsme se nikdy nedívala pod postel a do postele skákala z metrové vzdálenosti- protože co kdyby tam byli bubáci.
Strach je, jak už jsem říkala, něco co nás provází celý život. Je to náš přítel i soupeř, kamarád a nepřítel. JSME TO MY. Strach se ukrývá uvnitř nás, je to naše součást. Kdybyste se chtěli strachu zbavit, mohli byste si rovnou uříznout ruku. To by vyšlo nastejno. Takže, až se zase budeme bát, představte si sami sebe. Báli byste se? Asi ne.
Ale, víte, ono to nefunguje. Nebude to pomáhat. Strachu se nezbavíme. Jen se s ním můžeme snažit skamarádit. Podle mě třeba těmihle způsoby:
Za A)Musíte se bát tak strašně, až už si budete myslet, že se brzy zblázníte. A v tu chvíli udělejte něco, čím se strachu postavíte. Něco, z čeho máte hrůzu. Tak třeba, dám příklad. Bojíte se tmy a jste doma sami. Chcete usnout, ale nechcete zhasínat. Tak udělejte jedinou věc. Zhasněte. Samozřejmě, že dostanete obrovský strach. A až přijde ta chvíle, zvedněte se a úplně s poklidem se projděte k vypínači. Rozsviťte a pak zase zhasněte. A pak šupky hupky do hajan. Že Vás nikdo nezbil, ani neuškrtil, ani neproměnil v upíra, či co jiného.
Za B) až budete ve stejném bodu, jaký je zlomový pro A), tak si řekněte, čeho se vlastně bojíte. Tak vás ten bubák vystraší. No a co? Tak z vás ten upír vysaje krev? No a co? Tak umřete. Neříkejte, že nechcete vědět, co je po smrti. Snažte se to brát z té lepší stránky. Vždycky.
Ten první způsob je spíše pro ty odvážnější. Já sama také používám ten druhý. Nevím, ale u mě funguje. Ten první jsme zkoušela, ale řeknu Vám, jednou mi to stačilo. No jo, jsme posera. Ale zároveň mě strach fascinuje. Když se bojím, dokážu přemýšlet, tak jako nikdy. Takže se vlastně někdy těším, až bude večer a já zhasnu světlo.
P.S.: S tou rukou to proboha živého nezkoušejte. To bylo myšleno jako metafora.

Žádné komentáře:

Okomentovat