5. února 2012

Uvězněná

Zapadá slunce,
déšť je blíž.
Pročpak ty mě neslyšíš?

Kolem mých rukou mlha jest,
vedle mé tváře železná pěst.
Nohy v okovech zmítaje,
přemýšlím, zda někdy roztaje.

Na krku dýku přitisklou jen,
v jeho spárech zajmuta jsem.
Zmítám se v okovech železných,
slyším jeho krutý smích,
za nocí chladných, mrazivých, zlých.

Svoboda, jen ta mi schází,
jen kousek mě dělí, od vod zkázy.
A ON je stále blíž a blíž…

Jak jen je možné, že mě neslyšíš?

Žádné komentáře:

Okomentovat