5. února 2012

Už je čas


Byl říjen a zrovna poprchávalo. Seděla jsem na lavičce před naším domem a nechala kapky deště, aby dopadali na mou tvář, vlasy a oblečení. Nebyla mi zima. Necítila jsem vůbec nic. Jen zlost. Nenáviděla jsem svět, své rodiče, svůj původ a hlavně sama sebe. Protože, jsem s tím nemohla nic dělat. Vůbec nic.
Ráno jsem se probudila, nic mi nepřišlo divné. Nasnídala jsem se  a vyrazila ven, přijmout ty nástrahy normálního světa. Nepřipravená přijmout svůj osud, nepřipravená udělat správná rozhodnutí. Ve škole jsem si sedla na své obvyklé místo a pozorovala spolužáky, kteří mě jako obvykle ignorovali. Nic nového. Připadla jsem si lepší než oni. Byla jsme lepší. Možná. Snad.
Nic se mi nezdálo divné, až do doby, než přišel učitel. Vyjmenoval a pár záškoláku, kteří pravidelně nechodili do školy, a nakonec prohlásil moje jméno. Zřejmě se rozhodl, že mě také bude ignorovat. Nejprve jsem se naštvala, pak jsem se ale rozhodla toho využít. Hodila jsem sešít do tašky a vyšla ven ze třídy. Slyšela jsem učitelovo pouhé: Zavřete někdo ty dveře. Odfrkla jsem si a vyšla ven ze školy, tašku hodila domu do kouta a šla do města. Bylo mi sedmnáct, rodiče jsem znala jen z vyprávění mé sestry, která mě před rokem taky opustila. Zůstala jsem sama. Tedy ne úplně. Vždycky se mnou někdo byl. Věděla jsem, že si mě hlídají. Nenechali by mě napospas lidskému světu. Ne mě.
Procházela jsem se po městě a hledala odpovědi. V tu chvíli by mě ani nenapadlo, jak blízko jsem svému pravému osudu. Pravému životu. Už byl čas. Procházela jsem se asi šest hodinu, než jsem se rozhodla, že půjdu zpátky domů. Udělat si dobrou večeři a potom celou noc pročítat knihy. Nespala jsem. Nepotřebovala jsem to. Ve chvíli, kdy jsem vykročila zpátky domů a začalo pršet, kolem mě prošel podivný muž v černém. Nevím proč, ale šla jsem za ním. Byl rychlý a zdálo se, že neví, kam míří. Zahýbal tak často, že jsem měla problém udržet s ním krok. Když jsem si ale myslela, že už jsem ho ztratila z dohledu, náhle se objevila pár korků ode mě . Nakonec jsme vyšli až na kraj města, kde už stáli jen továrny a staré sklady. Do jednoho z nich ten podivný muž zamířil, odevřel malé černé dveře, zřejmě zadní východ a ztratil se uvnitř chátrajícího domu. Chvíli jsme se rozmýšlela, jestli tam mám jít. Neměla jsme po ruce, nic, čím bych se mohla bránit. Ale zvědavost zvítězila. Vykročila jsem směle dveřmi do temnoty uvnitř skladu. Jednou rukou jsem se držela zdi a druhou šmátrala před sebou, jen abych do něčeho nenarazila.. Nakonec jsem uviděla schody. Plechové schody. Někde nade mnou bylo slyšela jak muž kráčí po plechu a jeho gumové boty nepříjemné vrzají. Schody mě dovedli až před malé dřevěné dveře. V té spoustě plechu působily nepatřičně, jakoby tam ani neměli být. Vstoupila jsem do temné místnosti a můj zrak padl na protější stěnu. Muž tu seci nebyl, ale okamžitě jsem viděla  světle modrou barvou naspaná nápis. UŽ JE ČAS. Tvrdá realita na mě dopadla jako kámen. Najednou do sebe všechno zapadalo. A já se zhroutila na zem. A pak se probudila na lavičce před naším domem.
Cítila jsem, že přestalo pršet. Seděla jsem stále ve stejně poloze, ani jsem se nesnažila pozdravit, když kolem mě prošla nějaká paní. Neviděla by mě. Neslyšela by mě. Najednou jsem byla na světě sama. To co se stalo mojí sestře matce, babičce, prababičce, celé ženské části mojí rodiny, se teď dělo mně. Bylo to strašně náhlé, ještě jsem to nečekala. Ještě jsem nebyla připravená. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na hodinky. Zbývalo ještě skoro jedenáct hodin do půlnoci. Měla jsem dost času, si všechno promyslet, ale já najednou nevěděla čím začít. Můj kručící žaludek mi připomněl, že mám hlad. Jako omámená jsem došla domů a udělala si něco alespoň trochu poživatelného. Zbývalo mi už jen asi jedenáct hodin života. Tedy lidského života. Pak nastane něco jiného. Tak odlišného, že se to nedá popsat. Lidská slova někdy nestačí.
Začala jsem se bát. Poprvé za svůj krátký život jsem pocítila strach. Nikdy dřív jsem se nebála, neměla jsem proč. Nikdo mi nemohl ublížit. Teď jsem se cítila zranitelná. Slabá. Moc slabá na to, abych mohla odolávat. Hodiny ukazovali půl třetí. Něco přes hodinu jsem seděla a přemýšlela. Hodina. Tolik času. Tolik času jsem promarnila. Tolik času.
Rázně jsem se postavila. Chtěla jsem něco dělat, nechtěla jsem dopustit, abych krátce před koncem života jen tak seděla v křesle. Ale nevěděla jsem co mám dělat. Najednou, na samém konci, si člověk uvědomí, že vlastně promarnil celý život. Tolik jsem toho chtěla udělat. Nestihla jsem vůbec nic. A tak jsem se zase posadila a přemýšlela.
Asi po dvou hodinách začalo být všechno jako ve snu. Tak to začínalo. Všechno kolem mě se začínalo mlžit. Přestávala jsem dobře vidět, slyšet, nedokázala jsem rozeznat kde končí skříň a kde začíná  pohovka. Moje svaly ochably a přestože jsem se snažila postavit, nešlo to. Svalila jsem se do křesla neschopná se pohnout. Neschopná tomu zabránit. Neschopná nic udělat. Vůbec nic. Třásla jsem se. Byla mi zima ale po čele mi ztékal pot.
Pohlédla jsem na hodinky. Zbývaly mi ještě asi tři hodiny života. Nemohla jsem se pohnout. Tři hodiny budu muset sedět a čekat na to, co je předurčeno. Tři hodiny. Pomalu jsem začínala ztrácet vědomí. Vteřiny se mi zdáli jako hodiny a  minuty jako celé dny. Útroby mi sžíral bolest.  Strašlivá bolest. Tak strašně se mi chtělo křičet o pomoc. Křičet, ať už někdo přijde a vysvobodí mě. Ať už je to pryč. Moje tělo mě neposlouchala. Moje ústa se ani neotevřela. Nevydala jsem ze sebe ani hlásek. Nemohla jsem promluvit. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Jen poslušně čekat, počítat minuty a modlit se, ať už to skončí. Nic víc. Byla jsem uvězněná ve svém vlastním těle. Nemohla jsem utéct, ani se schovat. Prostě nic.
A poté, když už jsem si byla jistá, že to nevydržím, hodiny odbyli půlnoc. Byl konec. Začala jsem nový život. Lepší? Doufala jsme, že ano.
Některé věci se mění. A některé zůstávají tím, čím byli na začátku. Až do konce. Až do úplného konce. A stejně tak lidé. Někteří se mění.A někteří zůstávají sami sebou. Netušila jsem, co se stane mě. Ale moje duše, moje duše mi říkala, že já nebudu ta, co se změní. Nikdy se nezměním.
Můj nový život byl jiný, než ten lidský. Tak odlišný a přesto  jsem nemohla bez lidí být. Stejně jako oni nemohli být beze mě. Nevím co bych dala za to, kdybych se tam mohla vrátit. Chtěla bych zas pobíhat v dešti. Můj život nebyl ideální. Ale byl můj . Stáhla jsem křídla a pohlédla nad sebe, tak jak jsem to dělávala, když jsem byla člověk a chtěla jsem se zahledět na nebe. Tolik se toho změnilo. Teď jsem byla jen loutka. Možná jsem měla křídla. Ale nemohla jsem létat. Nebyla jsem volná. Navěky jsem musela pomáhat. Chránit. Hlídat. Byl to můj osud A se svým osudem se musíme vyrovnat. Smutně jsem si povzdechla a rozepjala křídla. Čekali na mě. Ti co potřebovali pomoct. A já musela jít. Už byl čas.
Lidé mají věci, které někdo nemá. Věci, které berou jako samozřejmost. A to by neměli.

Žádné komentáře:

Okomentovat