4. února 2012

Ve vyšších vrstvách stromů

Kolik z nás ten pocit už zažilo. Ty lidi známe všichni. Jsou skvělí, krásní, chytří, bohatí… mají všechno. Jsou jako jablka, která rostou na těch nejvyšších větvích stromu. 
Všichni chodíme pod nimi a oni se na nás dívají z výšky. Tak si říkám, jestli se má cenu na ně ohlížet. Jestli si nemáme radši hledět svého a nahoru na oblohu se nedívat. Ona jsou totiž jako hvězdy, které nad námi svítí, a my jich nikdy nedosáhneme, ať se budeme snažit, jak budeme chtít. Většina lidí sní o tom, kdyby se alespoň na okamžik ocitla v jejich červené "kůži". A tak, stále bloudíme světem a čekáme, až se na nás USMĚJE ŠTĚSTÍ? Proboha živého, v čem jsou tak jiní, tak důležití. Protože rostou na vyšší větvi. No a co. Tak můžou mít školní batoh za tři tisíce. NO A CO? My si ho koupíme za pět stovek a je přeci stejně hezký a kvalitní. A to že není značkový, nebo ho zrovna nenosí kdejaká celebrita je jedno. Pokud se nenaučíme brát se takoví, jací jsme, nikdy si nás nikdo nebude vážit stejně jako jich. Oni si respekt kupují, my si ho vybojujeme. Co je lepší? Někdy mi přijde, že oni ani nežijí skutečný život. Nejhorší na tom je, že ač si tyhle věty opakujeme pořád dokola, neuvěříme jim, neřídíme se jimi. I když píšu tyhle slova a snažím se jimi řídit, někdy to prostě nejde. Někdy bych dala nevím co za to, abych měla plné bankovní konto, deset skříní s oblečením atd. A tak si žijeme mi, ti z nižších větví. Ale to, co si nestačíme uvědomovat, jsou krásy našeho života. Copak to není nádhera, když se můžeme jen tak procházet po městě, jako šedé myši a nebýt nikomu na očích. To oni nemůžou. Copak to není skvělí, když si člověk našetří na tu skvělou, ale strašně drahou knihu. Oni by si šetřit nemuseli. Ale potom by z toho neměli takovou radost. Ale my si tu radost můžeme užívat. Jenže nám to nedochází. Nedochází nám, jak krásný máme život, protože vidíme jen ty skvělé stránky jejich života. Neznáme ty stinné. Nevím jak Vy, ale já je ani netoužím poznat. Mám ráda svůj život a své kamarády. Mám ráda svět, ve kterém žiju, a ve skrytu duše se raduju, že jsem nevyrostla na té "vyšší větvi".

Žádné komentáře:

Okomentovat