4. února 2012

Vlčí stezka

Dlouho jsem ji promýšlela, ale psaní samotné jsem trochu odflákla. Možná ji ještě někdy napíšu znovu, tentokrát pořádně, ale zatím se k tomu nechystám.
 
Byl podzim. Slunce slabě svítilo a mráz pomalu připravoval cestu zimě. Dny se krátily. Po západu Slunce se nikdo neodvažoval vyjít ven, zvlášť po té, co se stala ta nehoda. Malá Isabella Sietrová zmizela. Bylo jí sotva pár měsíců a její matka ji jen na chviličku nechala o samotě, když si šla pro pití. Paní Sietrová se vrátila a kolíbka byla prázdná. Policie prohledala okolí, ale nikdo nic nenašel. Jaké pak bylo překvapení, když se dlouho po západu Slunce venku objevila postava mladé dívky. Byla to Elisabeth Peeteová. Vnučka místního vypravěče, kmenového náčelníka Abuaga. Žila s ním od svých dvou let, když se její rodiče zabily v autě. Tak se to alespoň říkalo. Elisabeth byla vždycky velmi mlčenlivá, chytrá a tajemná dívka. Abuaga ji vyučovala sám a Elisabeth se do společnosti svých vrstevníků dostala tak dvakrát do roka. Nebylo pochyb, že ta dívka byla zvláštní. Ale že by někdy plánovala sebevraždu? To si nikdo nemyslel. Až do toho osudného dna.

Elisabeth kráčela tmou a v duchu si přála, aby ji nikdo nespatřil. Jistě, mohla by říci dobře připravenou lež, ale nechtělo se jí setkat se ještě s lidmi. Unavovali ji. Pořád něco řešily, nemohli jí dát ani na chvíli pokoj. Jen s dědečkem si mohla někdy popovídat. Ten věděl, že tenhle den někdy nastane, že ho Elisabeth jednou opustí, ale přesto všechno si k ní vytvořil citový vztah. Litoval toho, ale nemohl to vrátit zpátky. Osud si Elisabeth vybral. Nikdo to nemohl změnit.

Byl úplněk a cestu Elisabeth ozařoval Měsíc. I on se jí snažil ulehčit úděl, který měla nést. Elizabeth kráčela po strmé cestě, mnoucí přívěšek ve tvaru malého vlčka. Cesta byla stále strmější a strmější až se Elisabeth musela zastavit a odpočinout si. Světla města už nebyla vidět a tak byla elisabeth odkázána na dobrou vůli měsíce a mraků.

Před Elisabeth se rozprostíral velký, hustý les. Nebylo vidět dál než na pár metrů. Stromy byli vysoké a Elisabeth bylo jasné, že až vejde do lesa, měsíční svit už jí nepomůže. Zhluboka se nadechla. A pak vkročila do lesa. Cesta, po které šla, nebyla příliš viditelná a pro člověka, který nevěděl, že tam je zcela ztracená. Elisabeth ji však znala moc dobře. Už alespoň stokrát po ní šla ve svých snech. Spíše nočních můrách, dalo by se říci.

Elisabeth už byla daleko. Tak daleko jak se nikdo ještě nikdy nedostal. Byla na sebe pyšná. Přešla Vlčí stezku. Najednou se někde v dáli ozvalo zavytí. Bylo to tady. Za všech stran se k Elisabeth najednou blížili stíny. Ona to čekala. Věděla, že to přijde. Vlci se blížili. Elisabeth si užívala poslední chvíle svého života. Poslední vydechnutí a pak… ostrá bolest. Vůdce vlčí smečky se Elisabeth zakousl do krku. Nastala tma. Nic Prázdno. A v tom prázdnu stála Elisabeth, odedneška matka vlků. Byla tím, čím měla být už dávno. Konečně našla svůj osud.

Abuaga vystrojil tichý pohřeb. Věděl, že jeho vnučka je na lepším místě. Policie se jí vydala hledat. Našla její tělo roztrhané na kousky. Napadli ji vlci. Abuaga věděl, že to takhle skončí. Elisabethino tělo spálil, jak bylo jeho úkolem. A v tu noc, kdy Elisabeht zemřela, se někde na míle daleko narodila další holčička, Diana, další matka vlků. A její příběh byl stejně děsivý jako Elisabhetin. Děsivý a krásný.

Žádné komentáře:

Okomentovat