5. února 2012

Za všechno se platí


Touha byla silnější než rozum. Naslouchat jiným bylo jednodušší než být na vše sama. To, co mi nabízela vášeň, bylo lákavější než cokoliv jiného. Raději polehnu, než abych čelila temnotě. Raději se schovám za cizími zády, než abych musela bojovat.

Slunce zapadalo a den
den byl pryč.
Zdál se mi sen,
pak jsem se vzbudila.
Zpět byl můj chtíč.

Nenáviděla jsem ten pokoj, metr na dva s jedinou malou postelí. A ještě mnohem více jsem ho nenáviděla právě teď, když jsem se svíjela v křečích, jak mnou cloumala další vlna závislosti. Někdo, kdo to nezažil, si nedokáže přestavit, jaké to je. To, co ukazují ve filmech nebo v televizi jsou ve skutečnosti jen slabé odvary skutečnosti. Vždy si říkáte, že je to konec. Že už to dál nepřežijete. Máte halucinace, někdy i slyšiny, zdá se vám, že se topíte, pak zase že padáte. Je to šílené a děsivé. Mnohdy se vzbudíte pomočeni. Pak nenávidíte sami sebe a nenávidíte celý svět.
Problém byl v tom, že to co jsem proživila nebyl skutečný záchvat. Ne. Vyvolal ho někdo, kdo měl velkou potřebu zase si trochu šlehnout. Někdo, kdo věděl, že při takhle velkých záchvatech mi musí dát něco na uklidnění, jinak zemřu. Ten někdo jsem byla já. Tenhle osudný krutý záchvat jsem si způsobila já sama.
Existuje totiž látka, která dokáže vyvolat absťák tak silný, že si dotyčný musí vzít drogu na které je závislý, jinak prostě zemře následky šoku. Stejně tak mu tu drogu musí dát i lékař, pokud se k němu dostane, což je důvod, proč u sebe běžná´í lékaři mají drogy a proč jim je taky každou chvíli seberou. Narkomani jsou pro své „zlato“ schopni udělat cokoliv.
Taková látka se používá ve chvílích, kdy pouští takové, jako já z léčeben. Museli si být jisti, že dokážou droze, na které jsou závislí, odolat. Proto jim tuhle látku potají podají, když spí a pokud dotyčný odmítá drogu až do chvíle, než upadne do komatu, je volný a pustí ho na svobodu. Samozřejmě jen když se probere. Už několikrát se totiž stalo, že jim drogu podali příliš pozdě a oni zemřeli. Ale Vždy se to nějak ututlalo. Komu by záleželo na podviživenejch narkomanech bez práce a domova. Stejnějak se většina za chvíli vrátí zpátky. Neodolají pokušení začít znova.
Kanadské vládě to nevadí. Vybudovala dost „léčebných stanic“ a další ještě budovat chce. Pro přelidněnou zemi jsou narkomani jen smetí. Tak proč se jich nezbavit, že? Navíc tím, sice ne moc, ale stejně snižují počet obyvatel. Pomalu, ale přece. Každý rok umře v jednom ze zařízení průměrně sto lidí. A když jsou takových zařízení tři tisíce, už to zas tak malé číslo není. Allerpantan, kde jsem byla umístěna já, byl jeden z nejhorších. Ročně tu zemřelo více jak tři sta padesát lidí. To už je pěkně nechutné číslo.
Už ani nevím, jak dlouho tu jsem. Nepočítám roky, měsíce, týdny, ani dny. Počítám minuty a vteřiny a těch je hrozně, hrozně moc. Vlasy mi každé dva týdny oholí, takže ani podle nich se nemůžu orientovat. Tenhle příkaz přišel chvíli po tom, co mě sem dovezli. Jedna holka se totiž na svých vlasech oběsila a tak je nám všem ihned začali stříhat. Tak nějak jsem to aspoň slyšela. I když, kdo ví, že ano.
Byla jsem uvězněna v podzemní části, takže Slunce už jsem neviděla věky. Och, jak mi chybí. Všechno bylo tady urobené tak, abychom si nemohli nic udělat. Okna jsme neměli, k čemu ba taky byly. Žádné sklo, železo, dřevo, nic. Vše bylo z nerozbitné látky, furaje, který byl vyvinut speciálně pro takováto zařízení.
Neměli jsme přístup k drogám ani k náhražkám, které se dříve používali. K pití nám dávali jen „čistou“ vodu, litr a půl denně Bylo to málo, ale lepší než nic. K jídlu jsme měli levné potraviny, jako bylo pečivo, těstoviny nebo polívka z pytlíku, přičemž většinou všechno bylo projité. Jednou za rok jsme dostávali příděl masa. Z konzervy. Někdo říká, že to je maso pro psy. A ono to tak vážně chutná. Pro kanadskou vládu jsme byli jen obtížným hmyzem, který se buďto zakuklí a přemění v krásného motýla, nebo zemře.
Jak už jsem říkala, spoustu lidí, léčbu nepřežilo. Spoustu zabily, když se pokusily utéct. Jen málo se jich skutečně dostalo ven a znovu spatřilo sluneční světlo. A ještě méně se už nikdy nedotklo drog. Ještě méně jich zůstalo čistých.
Prvních pár měsíců jsem sotva přežívala. Netušila jsem, co se to děje, co se mnou bude dál. Myslela jsem si, že mě zabijí. Byli mě, nutili mě cvičit, žrát ty hnusy. A nejhorší bylo, že mě nutili k takzvanému „testu nováčka na křesle“.
Hodiny a hodiny jsem byla připoutaná ke křeslu a přede mnou ležel heroin. Nemohla jsem na nej dosáhnout, vždy mi chyběl už jenom kousíček. Bylo to strašně. Brečela jsem, křičela, zmítala sebou, kopala nohama, zarývala nehty do opěradla. Křičela jsem tak moc, až jsem nakonec přišla na dva týdny o hlas. Nikdy v životě jsem se necítila tak strašně bezmocná.
Pak jsem potkala Jovu, tenkrát měla ještě krásné dlouhé havranní vlasy a vše jsem začala vidět jinýma očima. Protože ona byla jiná než ostatní. Oči jí zářily energií a vyrovnaností. Nebyla zubožená, ani bezmocná. Naopak. Svým šarmem si vždy dokázala všechny obmotat kolem prstu. Kolikrát jsem ji viděla, jak koketuje s hlídači. A oni pro ni vždy ztratili pěkné slůvko, nebo i pár soust masa, ale opravdového, než z konzervy. Jova byla prototyp ideální ženy. Tedy samozřejmě až na to, že byla narkomanka. A to dost velká.
Tenkrát mi mohlo být tak sedmnáct. V normálním světě, tam nahoře, by ona byla hlavní roztleskávačka a já a, co dá všem opsat test, jen aby si už konečně pamatovali její jméno, nebo aby jí jednou pozdravili. Tam nahoře bychom spolu nepromluvili ano slovo. Tady jsme se ale záhadným způsobem spřátelily.
No, až tak záhadné to zas nebylo. Jova se mnou seděla u stolu a po čase, když viděla, že jsme na tom opravdu blbě, mi začala dávat půlku ze svého přídělu. Vždycky říkala, že má svoje zdroje a že radši bude o hladu, než jíst jen tohle svinstvo.
Naší přátelství nespočívalo v tom, že bychom spolu probírali „kluky a další holčičí věci“ jako normální kamarádky v našem věku. Vlastně jsme jedna pro druhou byly důkazem, že nejsme ještě úplně mimo, že ještě nejsme odepsaný. Vždycky jsme mluvili o všem a především o životě tam nahoře. Ona mi vyprávěla svůj příběh a já jí zas ten svůj. Připomínali jsme si tak, že tam někde je normální svět. I když na míle vzdálený. Nejvíce mi ale Jova pomáhala s absťáky. Bez ní by mne znova přivázali na křeslo, to vím jistě, vyváděla jsem vždycky jako šílená. Ona mě ale dokázala uklidnit.
Dlouhou dobu jsem se Jovy ptala, jaktože nemá žádné záchvaty, jaktože je tak klidná. Tak při síle. Nejprve se mi zdráhala odpovědět a tak jsem to nechala být. Chvíli jsme o tom nemluvili, ale nakonec jsem neodolala a znova se jí zeptala.
Seděli jsme zrovna na chodbě, obě jsme měli povolené „vycházky“. Hlídač stál asi patnáct metrů daleko od nás a kouřil. To se sice nesmělo, ale Jova věděla, jak nám zajistit soukromí. Zakuřte si, nechte nás být o samotě a my vás neprásknem. Tak to doslova řekla. Jova měla dobrý vztahy snad se všema, takže jí každý hlídač milerád vyšel vstříc za trochu cigaretek.
Tehdy mi poprvé řekla o tajemné látce. Neřekla mi toho moc, ale pomalu jsem z ní tahala detaily. Nestačila jsem se divit, co všechno a ví a hlavně, jak se proboha k tak tajným informacím dostala. Jasné ale bylo, že látku má a že vždy, když chce tak si ji vezme a oni jí dají heroin. Představovala jsem si to. Zase bych měla své zlato.
Nemohla jsem odolat a tak mi Jova nakonec trochu látky dala. Byl to jemný růžový prášek zabalený v tampónech. Tímhle způsobem je sem Jova propašovala. Řekla a´t si ho hlavně neberu moc. Vše, co mi dala, je prý až na deset dávek.
A tak se stalo, že ležím na posteli, hlavu zakloněnou v křeči. Nemohu dýchat a vím, že nikdo nepřijde. Zpackala jsem to. Před očima mi přelétl celý můj život. Jak jsem to mohla takhle podělat, jak jsem mohla dostat až takhle na dno. Zavírám oči. Vím, že mě ráno najdou a budu mrtvá. Vím, že způsobím problémy. Možná, že všechny zbijou. Možná, že budou rádi, že mají zas o jednu míň. Nevím.
Cítím chlad. Prochází celým mým tělem. Už chci spát. Byla jsem vzhůru příliš dlouho. Jediné, co mě mrzí, je to, že už nikdy neuvidím paprsky slunce. Už mně nikdy nepošimrají po tváři. Navždy budu pohřebená v temnotě.

Žádné komentáře:

Okomentovat