4. února 2012

Život chyby neodpouští

Řekla jsi mi ať jdu spát
a ukolíbavku zazpívala.
Slibovala mi nastokrát,
že všechno bude dobré
a tak jsem spala.

Nic však nebylo tak jak si řekla,
jen lží byla ta slova tvá.
Vynořila jsi se z pekla.
Já místo snění brečím,
těžká to noc bláznivá.

Budím se zrána za svítání,
hnědé oči opuchlé mám.
Těžké, těžké bylo usínání,
do porcelánového hrnečku,
kávu černou si dám.

Myšlenky mi plují hlavou,
teplou kávu srkám z šálku.
Vím, že nikdy už nezapomenu,
na dnešní noc zlou, bláznivou.
Proklínám tě i přes tu dálku,
vyhýbat se budu tvému jménu.

Protože ty nejvíc si mi ublížila.
Ačkoliv nevíš proč a čím.
Jak upír jsi mi mou „krev“ pila
a do srdce pak vrazila klín.

Kroky tvé ti nevyčítám,
jen bůh ví, že ti odpouštím.
Život před očima si promítám,
naději po řece pomalu pouštím,
pluje dál, proudem unášena.
Dál ode mne.

Protože tak jsem to přeci chtěla.
v tu chvíli možná, snad.
Nevím, co bych za to dala
kdybych naději svou znova měla.
Abych v noci klidně spala.
Abych v těle neměla jen chlad.

Za chyby chce život velkou daň,
i když si říkám posaď se, vstaň!
Něco mě vždy srazí zpět,
zpět na tvrdou zem.

A tak ležím a nevstávám,
protože vím, že už to nemá cenu,
že daň od života je příliš vysoká.
Než abych ji mohla zaplatit.

Žádné komentáře:

Okomentovat