5. února 2012

Zmatena osudem

Kde to jsem?
Křičím, padám, utíkám,
v plicích snad dost vzduchu mám.
TMA,
nic víc teď nevnímám.

"KLAP"
Co to?
Dveře se zavřely.
to neviditelné okovy,
najednou mne sevřely.

Co se to děje?
Kdo to jsem?
Připadám si jak Alenka
v říši divů.

Nohy naráží na tvrdou zem,
"hepčííííí"
prach výří se ve vzduchu,
co jen bych dala za trochu ruchu.

To ticho svírá mi útroby,
tichý společník, ten zatracenec
nic mi nepoví.

Stejně jako Alenka,
já stojím ve své říši divů.

Čekám
schází mi naděje,
ani vítr nezafučí,
nic se kolem neděje
jenom tma je tady všude
už ani slavík nepěje.
Kdoví, jak to se mnou bude?

Spánek věčný přemáhá mne,
nejsem tady ani tam.
Umřít není vůbec snadné,
na lodi chybí kapitán.
Kormidlo jest ponecháno bez dozoru.

STRACH…
až skoro nedýchám.
Vlny naráží na příď lodi,
nemáme ani kousek vzdoru.
Nikdo neví, kde je kapitán.

Nevím, co ty verše znamenají,
v nitru cítím chlad.
Odcházím, tělo bez duše
napospas osudu ponechat.
Je konec.
Smrt mi mnoho věcí tají.
Ta tajemství už chci rozmotat.

Žádné komentáře:

Okomentovat