14. dubna 2012

O dospělých (a) dětech


Kolikrát už každý něco udělal, nebo naopak neudělal, jenom proto, že se to od něj jaksi očekávalo. Že to od něj společnost vyžadovala? A pro dospívajícího to platí dvojnásob. Vždyť na koho je vyvíjen větší tlak, než na ta nebohá stvoření zmítající se na prahu dospělosti, stojící ve dvou různých řekách. A když je pak ve společnosti nějaké téma tabu, tahle dospělá dítka, která se ještě docela nestihla rozkoukat ve velkém světě, jako když se vyklube motýl a neví kudy kam, tahle stvoření přijmou pravidla dospělých, změní své zvyky, utlumí svou zvědavost, jen proto, aby zapadla do zajetých kolejí, které postavili jiní.

Dospělí ovšem, na rozdíl od dospívajících znají odpovědí na otázky, které, jako láva v sopce, doutnají uvnitř puberťákovy mysli. Proč se stydět za své otázky? Proč se stydět za něco, o čem nám rozum říká, že bychom měli znát, avšak tradice hlas rozumu utlumí. Společnost ho utlumí. Proč bychom se neměli zeptat, když nás něco tíží?  

Na veřejnosti, před svými vrstevníky, to většina dospívajících vidí jinak. Všechno, co se jen trochu vymyká zajetým normám, veškeré otázky, které by jen trochu zaváněly obscénními tématy, se musejí rozplynout, ztratit zahrabat do nejhlubších a nejčernějších koutů naší mysli a už nikdy nevylézt na povrch.

Přitom je dospívání věk, kdy se každý o sexualitu zajímá zcela přirozeně. Zkouší nové věci, ale zároveň se na ně bojí zeptat. Částečně to má za následek i touha, být před vrstevníky co nejsilnější. Jasně, kdo by chtěl dobrovolně vylučovat z davu a dělat ze sebe terč posměchu, když je o tolik jednodušší jít se stádem.
            V jednom filmu říkají: „Problémy nastaly, když děti začaly mít své vlastní děti.“
A pointa téhle věty je setsakramentsky pravdivá. I když se děti chovají jako dospělí a dospělí se k nim chovají jako k dospělým, pořád jsou to jenom děti. Malí motýlci, co se právě rozhlíží kolem sebe. To je největší problém celé společnosti. Že děti jsou již dospělé, ale zároveň stále ještě děti. A neumí si to přiznat.
 Tak co kdybychom začali tím, že se budeme brát takoví, jací jsme. Jako malé bezbranné, zvědavé a otázky pokládající děti. Možná tak učiníme první krok k dospělosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat