6. dubna 2012

Vina leží v srdci..


Po dlouhé době jsem něco napsala. Tedy, spíše něco dopsala. Je to lehce podivná, psychologická povídka.

25. ledna 2012 14:47 – ordinační místnost
„Kráčel po zvláštním chodníku. Pořád sebou nějak kroutil a občas dokonce zatočil naprosto jiným směrem, než měl. Ten chodník, samozřejmě, muž, který po něm šel, se choval normálně, v rámci možností, když vezeme v úvahu, že se mu chodník každých pár minut snažil podrazit nohy. Co byste taky chtěli, chodníky jsou strašná stvoření. I když, zkusme se vžít do jejich role, celý den na nich někdo chodí a oni musí poslušně ležet a nic nedělat, nemůžou si poskočit, jako to udělá holčička s lízátkem v puse, nebo se zavrtět, jako dvě školačky, které nosí sukně tak krátké, jako jejich inteligence.“

„Dobře, pane Kulík, ale jak to bylo dál. Potřebuju vědět, jak ten váš sen vypadal dál.“

„Ale ano, jistě. Tedy, ten muž kráčel na chodníku, který se každých pár minut pomátl a udělal něco nečekaného. Jenže ten muž šel prostě dál a chodník si tak nějak, rozumíte, zkrotil. Jako kdyby pod jeho nohama zkameněl…To je dobrý… kamenný chodník… zkameněl… chápete ne, paní doktorko… kamenný chodník… to se mi povedlo…“

„Pane Kulík!“

„Jistě, omlouvám se. No a pak se ten pán najednou otočil ke mně a povídá, teda cituju, chápete, já bych tohle nikdy neřekl: „Chlapečku, proč se svíjíš jako nějaká…pardon za ten výraz… jako nějaká děvka.“ A já si najednou uvědomil, že nestojí proti mně, ale nade mnou. Chápete, já byl ten chodník a on stál na mně a tohle mi povídá. A pak šel dál. No a já jsem se stal tím chodník a už jsem se nekroutil, rozumíte, já se ho v tom snu asi bál. A pak ze mě ten chlap slezl a já se probudil.“

„Výborně pane Kulík. Vy tedy tvrdíte, že jste se ve snu nejprve choval jako nezávislý pozorovatel, ale poté jste se stal jedním z aktérů.“

„Když to říkáte, paní doktorko.“

„A také říkáte, že sen skončil ve chvíli, kdy ho takříkajíc opustil hlavní aktér.“

„Vy jste tady šéfka.“

„To je velmi zajímavé, pane Kulík. Každopádně dnes už musíme končit, ale zítra opět ve stejnou dobu.“

„Ale paní doktorko…“
 
„Žádné ale, pane Kulík, už tak jsme přetáhli. A minulý týden hned dvakrát, vzpomínáte.“

„Jistě paní doktorko.“

Doktorka Poláková se zvedla ze židle a odepnula svého pacienta z křesla. Pak vzala jeho vozík a pomohla mu do něho. Vyjeli na chodbu a zabočili k výtahu. První patro – Detoxikační léčba. Druhé patro – Dětské oddělení. Třetí patro – Silné psychické poruchy. Vystoupili a zabočili doleva. Pokoj 659, 660, 661, 662, 663, 664, 665, 666.

„Jsme na místě, pane Kulík.“ Jenže pan Kulík už doktorku Polákovou neslyšel. Odebrala si ho sestra, čekající před dveřmi pokoje 666 a odvezla ho dovnitř. Bílé dveře se zabouchly a doktorka zůstala na chodbě sama. Potichu se otočila a vrátila se k výtahu. Druhé patro – Dětské oddělení. Vystoupila. Zatočila doleva a zastavila se u pokoje číslo 614. 

„Pět minut zpoždění, paní Poláková. Adéla to špatně snáší.“

„Já vím. Pustíte mě k ní?“

Sestra zakroutila hlavou a otevřela dveře. Ještě na prahu ale doktorku chytila za ruku a zarazila jí.

„Snažte se před ní usmívat. Jste doktorka. Víte, jak na tom je…víte, jaké jsou naděje…“

„Především jsem její matka. A matka má vždycky naději.“ S těmi slovy vešla do pokoje zařízeného pro malou holčičku. Všude se válely panenky, v rohu stála kolíbka a kočárek. Ale něco bylo jiné. Panenky byly bez hlavy a šprusle od kolíbky nesly otisky dětských zubů. Uprostřed toho všeho seděla malá černovlasá holčička a držela v rukou panenku. Chytla ji za vlasy a trhla. Hlavička se odkutálela někam do rohu.

Sestra zavřela dveře a zakroutila hlavou. 

26. Ledna 2012 00:26 – pokoj 666
Kulíku… vím, že mě slyším… víš, že jsem v tobě… Kulíku, tak ti říkali… Kulíku…víš, co máš udělat… udělej to… udělej to… ona je zlo… musí být potrestána… musíš to udělat… víš, že je to správné… víš, jak to udělat… udělej to a já zmizím… už ti nebudu otravovat život… vypařím se… zmizím… nezbude po mně vůbec nic… a nikdo se to nedozví… udělej to Kulíku, protože ty víš, že je to správné… a budeš navždy odměněn… budeš moct jít, kam jen budeš chtít… budeš volný…  Kulíku… musíš to udělat… jen tak to bude správné… Kulíku…

26. ledna 2012 14:35 – ordinační místnost
 „Dnes jsem měl zvláštní sen, paní doktorko.“

„Pokračujte…“

„Ale už si ho moc nepamatuju. Vím jen, že jsem seděl na kamenném nádvoří, v nějakém velkém hradě. To bylo všechno. Moc jsem toho nenaspal. Oni, rušili mě…“

„Kdo Vás rušil, pane Kulík?“

„…“

„Pane Kulík, musíte mi to říct.“

„Nesmím. Nedovolí mi to. Sledují mě. Jsou jako duchové. Jsou všude, paní doktorko.“

„Ale kdo, pane Kulík.“

„Hlasy, paní doktorko. Oni mě vidí, víte. Slyší mě, zaznamenají každý můj pohyb. Vědí o mně všechno. Úplně všechno paní doktorko. Nemůžu jim vzdorovat. Ale já to nechci udělat. Nechci. Ale musím. Oni mě donutí, paní doktorko. Donutí mě. Musím už mlčet. Nesmím to vyzradit. Nesmím Už nic říkat. Oni…mají pravdu…“

„Pane Kulík, uklidněte se…“

„Mají pravdu, ona je zlo…všichni… ona…všechno…hlad… věci to… vševědoucí oko…“

26. ledna 2012 15:00 – pokoj 614
„Dneska jsi přišla včas, mami.“ Řekla posměšně malá dívenka s vlásky zapletenými do copánku, když doktorka Poláková vstoupila do pokoje.

„Ano, to ano…chtěla bys dnes jít…“ řekla, sedajíc si na zem ke své holčičce. Byla však přerušena.
„Copak, vzpomněla sis konečně na svou dceru?“

„Adélko…“
 
„Nebo se jen pacient přede mnou zhroutil?“

„Adélko, ty nejsi žádný pacient. Ale jestli tě to zajímá, můj dnešní poslední pacient se opravdu nečekaně zhroutil.“

„Ne, že bych to nečekala.“

„O čem to mluvíš, Adélko.“

„Co by, tohle je přece cvokárna. Každého to tady někdy potká.“

„Můžeme se bavit o lepších věcech. Dneska jsem vyprosila propustku. Můžeme jít na zmrzlinu, do parku…“

„Bezva.“ Usmála se malá holčička a natáhla se, aby usadila do plastové židličky bezhlavě tělo panenky. Na stolečku vedle židličky ležela panenčina hlava. Jako k nejlepší kamarádce se k ní děvčátko naklonilo a s natěšeným úsměvem zašeptalo. 

„Už brzy to potká i ji.“

27. ledna 2012 00: 34 – pokoj 666
„Kulíku…to jsem zase já…doufám, že jsi dnes moc nemluvil…prý ti museli dát uklidňující kapsičku… zlobivý Kulík… zlobil a dostal na zadek… ale už jen pár dní a budeš volný…budeš si moci zlobit, jak jen budeš chtít… budeš moci dělat cokoliv…už tu nebudeme, abychom ti něco říkali… nebudou tu ani oni… budeš úplně volný… jen se musíš připravit… musíš to udělat… protože tak je to správné… to to má být… maličký Kulíku… ničeho se neboj… nejsi sám… a zítra… zítra to udělej… tak, jak jsem to říkali…a budeš volný…“

27. ledna 2012 14: 45 – ordinační místnost
„Pane Kulík, nemůžete celou naši hodinu promlčet. Musíte mi to říct.“

„…“

„Dobře, chápu, něco se děje, ale dokud mi to neřeknete, nebudu Vám moci pomoct.“

„Pomoct mi. Držíte mě tu proti mé vůli. Nenávidím to tu. A vy to víte.“

„Pane Kulík. Snažím se Vám pomoct, ale musíte mi říct všechno.“

„Říkal už jsem toho dost. Činy budou možná lepší ukazatel toho, jak se cítím.“

„Už brzy budete pykat za své pekelné….“

Než však stačil větu dokončit, vtrhly do ordinační místnosti dva ze členů ochranky a srazili pacienta k zemi. Ozvalo se zaskučení. Na podlaze se objevila krev. Pomalu se rozlévala zpod pacienta jako, když roztává poslední sníh. Upozorněni výkřikem doktorky Polákové, si toho dva muži konečně všimli a převrátili pacienta na bok. V hrudi měl zabodnutou dlouhou tyčku, ohoblovaný kartáček na zuby. Hodiny usilovné práce. Ale on měl spoustu času.

27. ledna 2012 15: 21 – ředitelna psychiatrické léčebny
„Je mi moc líto, doktorko Poláková, omlouvám se za všechno, co se stalo. Podcenili jsme situaci.“ Ředitel vypadal více zhrouceně, než samotná doktorka. Ta seděla, bledá a vyčerpaná naproti němu v pohodlném křesle a přemítala, jak s to všechno mohlo stát. Bylo to tak zvláštní.

„Pochopím, pokud budete i se dcerou chtít odejít z naší léčebny.“ Doktorka Poláková zvedla hlavu. Adélka. Jak na ni mohla zapomenout. Už má nejméně čtvrt hodiny zpoždění.

„Pane řediteli, byla to stejně tak moje vina jako vaše. Byla jsem přesvědčená, že pacient vyznačuje známky zlepšení. Chybila jsem. Teď, když mě omluvíte, musím za svou dcerou. Přesný časový rozvrh je jedna z mála věcí, která je pro ni v tuhle chvíli skutečně důležitá.“

„Jistě.“

27. ledna 2012 15: 24 – pokoj 614
„Omlouvám se, Adélko, ale…“

„Co tady děláš…?“ vykřikla malá dívenka, jakmile uviděla svou matku ve dveřích, udýchanou a zaraženou. Takhle to přeci nemělo být.

„Vím, že jsem přišla pozdě. Ale stalo se něco moc zlého.“

„Jistě že stalo,“ Zamumlala si dívenka pro sebe, ale na matku se otočila a s teď už vyrovnanou tváří dodala nahlas: „chceš mi o tom vyprávět? A taky paní Červené, ona má hrozně ráda příběhy.“

„Víš, myslím, že to není nejlepší nápad.“ zaváhala matka, ale holčička se už natahovala pro svoji panenku. Její hlava byla na svém místě. Zatímco si matka sundávala boty, přitiskla si dívenka svou panenku na hruď.

„Neboj se“, zašeptala „ jeden náš Miláček možná zemřel, ale na jeho místo přijde další. A pak si získáme i toho na svou stranu. A pomstíme se.

Otočila se a usmívajíc se skočila své matce na klín. Malá dívenka, která v sobě živila velkou nenávist. Ale má přeci tolik času. Tam, kde byla, jí nic nečekalo. A potrubní roura vedla stále do pokoje 666. Pokoje, jehož další obyvatel, bude už zanedlouho, v její moci. A pak, jednoho dne, bude mít konečně svou pomstu.

5 komentářů:

  1. Působí to na mě až děsivě, ale to je asi účel. Sepsané je to, myslím si moc pěkně, realisticky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, máš pravdu, byl to účel, prostě to mělo být mrazivé.

      Vymazat
  2. http://teplitz-schonau.webnode.cz/news/zvonar/

    Mohu poprosit o výměnu kritiky v rámci projektu?

    OdpovědětVymazat
  3. Tedy musím říct že je to opravdu strhující, až na pár chybek (Panenky byli bez hlavy -má být byly, vím, že mě slyším - slyšíš, a střídající se jméno Kulík a Kuklík) tam nebylo nic, co by mě vytrhlo ze začtenosti. Je to téma, na které bych si netroufla a proto obzvláště oceňuji výběr i zpracování. Kdysi se na Černém Lordu kdosi snažil dát dohromady partu lidí, kteří by z podobných povídek z prostředí psychiatrické léčebny dali dohromady knihu a vydali ji. Škoda, že ten server skončil. Docela by mě zajímalo, kolik Adéle je... cv některých větách mi přijde jako puberťačka, jindy hodně malá... Kdo ví. Každopádně, tohle má opravdu co do sebe. Moc. Asi se budu bát, že uslyším hlasy...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, za chválu i upozornění na chyby, snad už je vše v pořádku. Jinak, s tím věkem se to má tak, nikdy jsem si neurčila přesně, kolik jí je, ale mělo to být holčička tak devět, deset, jedenáct let, strašně inteligentní (proto je v léčebně) a proto se někdy chová jako puberťačka a jindy jako dítě. Někdy je prostě normální a jindy ne.

      Vymazat