14. května 2012

Díváš se a (ne)vidíš...

Kdo ví proč, jsem dneska po cestě z hudebky sledovala lidi kolem sebe. Nebylo to nucený a vůbec jsem si neuvědomovala. Ve chvíli, kdy jsem začala (to už jsem seděla v autobuse) se to najednou všechno vytratilo. V tomhle případě bych staré známé přísloví trochu upravila. Někdy, když člověk zjistí, že něco má, tak to nenávratně ztratí.
Nemám ráda lidi, co se nahlas vybavují s někým do telefonu a ruší mě při čtení. Tohle vážně bytostně nesnáším. Ale dobře, přežiju tu, zatnu zuby, nebo prostě odejdu. U paní, co jsem dneska potkala, byla tahle skutečnost to poslední, co mi tak mohlo vadit. Mlela a mlela a mlela. Nejdřív jsem ani nevnímala co, ale pomalu to ve mně kypělo. Jenže pak začala o tom, že její Barunka musí chodit na trumpetku, že jinak by nic nedělala, že když přišla domů, tak jí našla, jak se kouká na televizi (tak jste si tu televize neměli pořizovat, když vám to tak vadí), místo aby dělala kdoví co. A pak tam začala řešit, že Barunka se vůbec nehýbe, když odpaluje míček a co že s ní budou dělat, aby tam nestála jako solný sloup, pak něco o tom, že všechny míčky odpaluje jako přes kopírák a vůbec přitom nic nedělá. A pak taky, že Barunka s tím nemůže seknout, protože nic jiného dělat nechce. Já bych jí nejradši v tu chvíli vytrhla ten mobil z ruky a řekla, že by možná měla tu holku nechat dýchat. No vážně. Možná by jí to přišlo divný, ale její dcera určitě není nesvéprávná a dokázala by si říct, co chce. Místo toho, aby byla na svoje dítě pyšná, o něm takhle mluví. Ne vážně, já tohle nesnáším. Rodiče, kteří se snaží svoje děti "někam dostat". Sakra, ony by to zvládly sami. Pokud budete dítě do něčeho nutit, nikdy v tom nebude nejlepší. Nejlepší můžeme být jen v tom, co chceme dělat. protože zvládat řemeslo je jedna věc, ale dávat do toho lásku, to je věc druhá. A možná ta podstatnější. Víte, jasně, mě do toho, jak ta paní, nebo kterýkoliv jiný rodič tohohle druhu, vychovává své dítě (a co z těch dětí potom vyroste) nic není. Ale jim by mělo.
Tak, to jsem si postěžovala. Možná si říkáte, že abych se rozčílila kvůli něčemu takovému je blbost, ale mě to prostě naštvalo. A tak je to pořád. Většinou mě naštvou takové pitomosti.
Druhá osoba, které jsem si všimla, byl takový starý pán, v motorkářském oblečení, bílé vlasy a knír, jak si to štráduje po ulici a tváří se jako malý kluk. Těžko říct, co se mu honilo v hlavě. Viděla jsem ho jen zdálky, ale stejně na mě působil, tak nějak, uklidněně. Vyrovnaně. Strom s kořeny pevně uchycenými v zemi, ale větve mu dosahují až k obloze. Protože když chceme být na jedné straně hodně vysoko, musíme se nejdřív kouknout i na tu druhou.
Řidič byl jiný než normálně, působil na mě jako hlavní záporák z nějakého mafiánského filmu. A autobus nám zdražili. O dvě koruny. 
Zkrátka a dobře, blázinec jako vždy. Nestíhám absolutně nic, už se těším, až bude tenhle týden za mnou. Zlaťák, postupovky (dobře, ty jsou až v úterý, ale cvičit na ně musím teď), škola, dramaťák a k tomu si chci taky dělat to, co mě baví. Už jsem se rozhodla, příští rok si udělám pro sebe.
Až tohle všechno skončí, budu žít jen a jen pro sebe!

Žádné komentáře:

Okomentovat