17. června 2012

Nikdy víc


Upřímně, moc nevím, co si já sama o téhle povídce mám myslet, takže asi taky budete zmatení. Nešlo totiž o to, říct něco konkrétního, ale o pocity. O něco, co má vzbudit otázky a myšlenky.

Jezdíš očima po prázdném bytě. Holé, bílé stěny, naleštěná podlaha. Vše je tak čisté, takže si připadáš ještě víc pošpiněna, než tam venku, kde tě pokrýval prach. Vzpomínky na ten čas bolí, pálí jako ostří nože, který se vnoří do holé kůže a zanechá za sebou krvácející šrám.  Tvá to, než se zahojí. Stíráš neposednou slzu, která ti sklouzne po tváři.  Otevře dveře od jediného pokoje, který je v tom prázdném bytě zařízený a ty automaticky vkročíš. Znáš tu cestu. Nic se nezměnilo. Pomalu upadáš do pasivní nostalgie, zatímco on zamyká dveře…

„Už toho mám plný zuby. Potřebuju žít.“
„Tak si žij. Ale budeš to muset dělat někde jinde.“
„S radostí.“
„Vždyť jo, jen si jdi.“
„Taky že půjdu. Hned teď. Ale pamatuj si, že už se nevrátím.“
„Však tě tu taky nikdo čekat nebude.“

Což nebyla pravda a oba jste to věděli. Byla jsi bláhová, jestli sis skutečně myslela, že bys přežila. Ale i tak si překonala jeho očekávání.  Dával ti tak dva dny a ty jsi vydržela skoro dva týdny. Během těch dvanácti dnů jsem ho každou noc vídával, jak stojí na střeše a prohlíží si svět pod sebou. Všechno bylo na svém místě. On stál nahoře, na vrcholu a my ostatní jsme mu běhali pod nohama jako krysy. V těch chvílích tě vyhlížel. Jsem si tím naprosto jistý. Jestli si myslím, že tě někdy miloval, zeptala ses mě tu poslední noc. Božíčku, odpověděl jsem, že nevím, ale nebyla to pravda. Copak jsi byla úplně slepá. Byla jsi v jeho hlavě. Kdybys chtěla, mohla jsi ho ovládnout jako loutku. Pokud něco ve svém životě miloval, pak jsi to byla ty. Na ničem jiném nezáleželo.
 Jenže to ty si nebyla schopná vidět. Byla si jediný člověk, který stál nad ním. Ale to si neviděla. Radši sis hrála na jednu z nás. Na krysu, která běhá pod jeho nohama. Jenže tou jsi nikdy nebyla. A i ty jsi to to za ty roky musela vidět. Sledoval jsem tě, zavřenou v té velké skleněné kleci, dost průhledné na to, abys viděla okolní svět, ale dostatečně pevné, abys nemohla uniknout. Neříkám, že jsi měla lehký život. A neříkám, že jsi nemusela zdolávat překážky. Mohl ses ale pokusit získat klíč, zničit zámek. Měla jsi dost zbraní, dost prostředků na to, abys to zvládla. Mohl si to alespoň zkusit. Aby viděl náznak odporu. Možná pak mohlo být všechno jinak.
Vzpomínáš si, jak si za mnou poprvé přišla? Nepoznala jsi mě, ale já tebe ano., Měla jsi na sobě kabát z hadí kůže a kozačky od Prady. Myslel jsem si, že mi jdeš dát almužnu, nebo něco takového a v duchu už si připravoval pár peprných poznámek, jak tě odbýt a přitom ti nenápadně prohledat kapsy. Jenže, ty jsi v té chvíli sama potřebovala pomoc. Už si nevzpomínám, kdo tě za mnou přesně poslal. Za mnou, za králem všech podřadných krys, za tím, kdo seděl na trůně ze špíny a odpadků a řídil tak skvět nás, bezdomovců. Hádám, musím hádat, protože jsi mi nikdy neřekla, jak tě skutečně našly, že tě nachytaly, jak spíš na lavičce v podloubí u jedné z těch restaurací, do kterých jsi předtím chodila nasytit své drobné tělo a pobavit obchodní partnery svého milovaného.
Přišla jsi za mnou s tím malým papírkem „nový/á“. Přiznávám, hodně jsme se divil. Vypadala jsi jako jedna z těch městských paniček, které se myjí v tekutém zlatě. Netušil jsem, že jsi ještě mnohem výš, ty jsi totiž to zlato vlastnila.  Ale za jakou cenu?
Bylo ti to vidět v očích. Měla jsi tam vepsané všechno, celý svůj život. Přiznávám, tenkrát jsem v tobě ještě nedokázal číst a viděl jsem před sebou stát jen paničku, která se vzepřela a za pár dní zase zmizí. Proto jsem se ani neobtěžoval ti nějak zvlášť něco vysvětlovat. Stejně jsi už všechno věděla. To jsem sice nemohl tušit, ale pár takových případů zhrzených manželek jsme tu už mely. Vždycky se vypařili v noci a pak jsme je zase potkávali, jak chodí ulicemi, zavěšeni do svých mužů a hážou na ně hrané, obdivné pohledy.
Přidělil jsem ti postel a odešel, dál jsem se o tebe nezajímal. Nemyslel jsem, že je to potřeba. Život se s tvým příchodem neměl nijak změnit. Jak překvapen jsem měl být.
Upřímně, najít tě další den, jak jíš jablko, převlečená do vhodnějšího oblečení, bylo šokující. Neměla jsi v očích žádnou lež. Žádný strach ani stud. Vypadala jsi zdravě a upřímně šťastněji než kdy dřív. Bylo to už dlouho, co jsem tě viděl naposled. Tak čistá. Tak jemná.
Ani nevím, jak jsme se začali bavit. Ale za těch dvanáct dní ses mi stala bližší, než kdykoliv předtím. Za těch dvanáct dní jsem poznal cit, který mi byl do té doby cizí. Jen tvoje přítomnost mě hřála u srdce. Nemiloval jsem tě, pokud jde o tohle. Ne, protože láska je příliš svazující. A příliš slabá na to, aby mohla přestát tuhé mrazy. Byl to cit silnější, než cokoliv na světě. Neumím ho pojmenovat a to ni není třeba. Svěřil ses mi s hodně věcmi, ale stejně si zůstávala opředena tajemstvím. Já, nebylo se moc s čím svěřovat.  Na svůj život jsem už ani moc nenadával. Za ty léta jsem si zvykl. To bylo to jediné, co jsi nepochopila. Že nechci nic měnit. Byla jsi příliš zvyklá na to všechno, než aby ses svého života dokázala vzdát. Nevyčítám ti to. Ale já bych nedokázal žít tak jako ty.
Zmizela si stejně rychle, jako ses objevila. Nebýt toho dopisu, možná bych za pár let nevěřil, že si tu skutečně byla. Že těch dvanáct dní byla skutečnost. Čtu si ho pořád dokola. Tam pod lampou, v noci, když už světla ve tvém, v jeho bytě pohasnou. Kdyby ses někdy podívala dolů, budu tam sedět. A číst tvoje slova. Jenže ty se dolů už nikdy nepodíváš. Už nikdy víc se neuvidíme. Možná časem zapomeneš. Můj bratr na tom bude mít určitě obrovskou zásluhu. Jestli mu závidím? Nevím. Ale pravdou je, že myšlenka na to, jak moc tě má v hrsti mě ničí. Protože to znamená, že už nikdy víc nebudeš tou, která by byla schopná něco změnit. Zapomeneš na mě. Protože už se nikdy víc neuvidíme.
Jedině tvá slova budou připomínat těch dvanáct dní.

Milý Nicku.
Ano, vzpomínám si na tebe. Chvíli mi to trvalo, rozpoznat tvou tvář. Za ta léta si vyrostl. Ale, víš, takhle to možná bylo lepší. Protože, přiznejme si to, kdybys věděl, že tě poznávám, nikdy by to nemohlo být tak upřímné. Užila jsem si to víc, než by sis kdy dokázal představit. Ale už je čas, aby se věci zase staly takovými, jaké skutečně jsou. Já nikdy nebudu moci žít jako ty. Víš to. Obdivuji tě za to, že ses vzdal toho všeho a šel si za svým. A tvůj bratr tě obdivuje taky. Vím, že tomu nebudeš věřit, ale kdyby si mu dokázal odpustit, byl by ten nejšťastnější člověk na světě. Miluje tě, Nicku a to se nikdy nezmění. Chápu, když nás teď budeš oba dva nenávidět. Ale věř, že cesta je stejně důležitá jako cíl. A výhra bez boje znamená jen půlku vítězství. Buď šťastný, že ses vydal tím správným směrem a snaž se pochopit nás, ty, kteří nejsou dost silní na to, aby šli za tebou. Cesta, kterou se chceš vydat, je na nás příliš těžká. Prosím, pokus se nás, mě i tvého bratra, pochopit. A nesoudit.
Ema

1 komentář:

  1. (mohl ses ale pokusit, asi má být mohla, a o řádek níže znovu, pár případů zhrzených manželek jsme tu už mely - měli a pak vypařili -y, zavěšeni -y, a to ni není třeba, -asi ani, svěřil-a,Já,(asi něchybí vím)nebylo,

    To je jen postřeh, ne rýpání. Povídka mě jinak dost posadila na zadek.Opravdu, znovu a znovu se přesvědčuji, jak dobře píšeš a blahořečím projektu kritika, že mě k Tobě přivedl. Chtěla bych tě poprosit, jestli by sis se mnou nevyměnila odkaz, protože tyhle stránky za propagaci stojí. Kdyžtak mi napiš na mail linuska.d@seznam.cz budu moc ráda, když na to kývneš.

    OdpovědětVymazat