15. července 2012

Anna Elliotová / Anna Elliot - Jane Austenová


Autor: Jane Austenová
Epika, Próza – román, Romantismus
Postavy: Anna Elliotová, Frederick Wentworth, Walter Elliot, Elizabeth a Mary Elliotovy, bratranec Elliot
čas a prostor: Anglie, začátek 19. století

Anna Elliotová je prostřední ze tří dcer barona Waltra Elliota. Byla zasnoubena s kapitánem Frederickem Wentworthem, se kterým se navzájem velmi milovali, ale její rodině se tento vztah nelíbil a donutili jí zasnoubení zrušit. Nyní, o osm let později se Walter Elliot ocitá na mizině a je nucen pronajmout své sídlo. Nájemníky se shodou okolností stanou příbuzní kapitána Fredericka, který je v tuto chvíli již značně bohat. Jak se ale vyvine jejich setkání s Annou a bude k ní Frederick ještě vůbec něco cítit. A co má za lubem bratranec Elliot, který se znenadání objeví mezi dveřmi…

Anna Elliotová se stala mou první knihou od Jane Austenové, takže na ní těžko budu vzpomínat ve zlém. I když nesplnila všechna má očekávání, to, co jsem si myslela o autorce, se potvrdilo. Ten jazyk, kterým píše, ta souhra slov a jakási zvláštní melodie, která zpoza stránek vykukuje, to všechno udělá z četby jejích románů nezapomenutelný okamžik. Jenomže člověk si bude pamatovat jenom ten pocit při četbě. Samotný román už ne.

Neříkám, že je špatně, když má člověk takový pocit u četby. Jenže když ten pocit přebíjí pocit ze samotné knihy a ta se tak stává méně důležitou, což by kniha neměla. Jenže právě takový pocit mám u Anny Elliotové. Ona to není vyloženě špatná kniha, jen prostě není dobra. A taková kniha je ze všech nejhorší. Protože i špatnou knihu si člověk zapamatuje víc, než knihu, která v něm zanechala jen krásnou vzpomínku na pocit, který měl, když ji četl.

Největší slabinou téhle knihy jsou postavy. Anna je až moc dokonalá, chytrá, bezchybná, zatímco Frederick je tak trochu hlupáček, který neví, kudy kam. Otec Anny je ten zlý, co je potrestán, stejně jako její straší sestra Elizabeth, zatímco Mary, mladší sestra, je nepříjemná a nudná. Jedině snad bratranec Elliot přináší do příběhu trochu zpestření a musím přiznat, že jedině u něho jsem skutečně věřila, že by takový člověk mohl existovat. Ostatní postavy jsou prostě jen otisky opravdových lidí a s otisky se nikdy nedá citové spojit. Otisky ve vás nic nezanechají, protože už se do vás znova otisknout nemohou.

Silnou stránkou této knihy je naopak, jak už jsem jednou říkala, jazyk a celková souhra slov. Autorka si neuvěřitelně hraje s větami, dodává slovům jiný půvab, jakousi vznešenost. Používá vnitřní monology postav i přímou řeč a všechno je tak pěkně propojené, člověk neškobrtá, když knihu čte, ani nepadá, nebo se nezastavuje. Anna Elliotová je ukázkový příklad knihy, kterou si vezmete k moři. Lehká (co do váhy také, je to paperback), svěží (bože, jako kdybych mluvila o salátu…) a ne moc náročná. Na slunečné dny trávené na pláži ideální.

Celkový dojem z Anny Elliotové? Příběh se mi líbil, ale nedokázala jsem se nijak propojit s postavami, což knize ubíralo ne reálnosti a zajímavosti.


Přeložila: Eva Ruxová
Vydalo: Ottovo nakladatelství, 2011
Počet stran: 206

3 komentáře:

  1. Přiznám se, že jsem ještě žádnou knihu od Jane Austenové nečetla. Ale jak tak o autorce mluvíš, budu to muset napravit. Když vyzdvihuješ jazyk, je to pro mne nesmírně důležité a už jen kvůli němu se po nějaké z jejích knih ohlédnu! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, každopádně doporučuji, i když jak říkám, radši bych sáhla po známějších dílech, třeba Rozum a cit, ten je o hodně lepší, no a pýcha a předsudek je klasika takže...

      Vymazat
  2. Tahle knížka se mi jakžtakž líbila, ale raději jsem měla Pýchu a předsudek...Na knihách od Jane Austenový se mi strašně líbí, jak je to napsaný v tý starý době :) nedávno jsem si zřídila svůj první blog, tak bych byla moc ráda, kdy bys ses tam jukla - je především o filmech, seriálech a knížkách ;) bohužel se teprve rozjíždim :/

    OdpovědětVymazat